Před nedávnem položil profesor na kterési americké katolické univerzitě studentům otázku:
„Zkuste si představit, že archeologové objevili hrob Ježíše Krista s jeho kosterními pozůstatky. A při svém uvážení prosím předpokládejte zcela nereálnou možnost, že by totožnost zemřelého byla nade vši pochybnost potvrzena. Co by to udělalo s vaší vírou?“
Nejčastější odpovědí bylo: „Na mé víře by takové zjištění nic nezměnilo!“
Kdyby v akademické posluchárně seděl jakýsi Pavel z Tarsu, odpověděl by takto:
„Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kdo zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“
Bylo by zajímavé sledovat, jakou vřavu, a snad i hluboká zamyšlení některých, by takový projev vyvolal. To však není předmětem této úvahy.
Právě probíhající sčítáni lidu České republiky nám zajisté potvrdí, že velká většina našich spoluobčanů Ježíšův hrob dávno našla. Automaticky předpokládá, že stejně, jako nemohlo dojít k panenskému početí, není myslitelné, aby byl někdo vzkříšen. Je jenom tenhle svět a jeho fyzikální zákony. My lidé a smrt, které nikdo neuteče. A na časové ose, kdesi v dáli, vyhasnutí a zánik celého vesmíru. Domyšleno do důsledku, každý z nás je částečkou přírody, koktejlem vody a prvků, který se, neznámo jak, naučil myslet. Měřeno lidskou zkušeností, jedná se o stejnou záhadu jako u Kristova vzkříšení, ale i to nyní stranou ponechme.
Vždycky se mnou řádně otřese, když se při své práci setkám s člověkem, který nade všechen lidský i společenský ohled povýšil svůj zájem a svá řádně zbytnělá přání. Dříve se o takových lidech říkalo, že jsou sobečtí. Dnes by je mnozí označili za úspěšné. Jsou téměř bez výjimky bohatí, zpravidla vzdělaní, zdraví a v kondici. Mám pocit, že jich ve společnosti přibývá!
Po jednom takovém setkání mi přišlo na mysl, že domyšleno do důsledků, je jejich jednání logické. Takoví lidé totiž nejen jaksi neuvědoměle, jak je tomu u většiny, Krista pochovali. Oni díky svým schopnostem jen domysleli důsledky takového postoje a začali se jimi řídit. Za každou cenu a všemi prostředky vytěžit či užít během sedmdesáti či osmdesáti let života vše, co přináší potěšení.
Než se takto začali chovat, museli překonat dvě překážky, které jim nutně stály v cestě.
Tou první byla výchova, soubor naučení a hodnot, které jim předali předci, ale také společnost. Za komunistické éry jsem se divil, kolik křesťanských mravních postojů komunistický režim, byť po svém, převzal. Ono to prostě nešlo, myšlení lidí naráz od základu změnit. Vždyť i v mých prarodičích zbyl nezanedbatelný kus Rakousko-Uherska. A to přesto, že vítali novou republiku. Stačí vzpomenout, jak náš národ vzhlížel k prezidentu Osvoboditeli stejně, jako dříve k císaři pánu.
Při překonání této překážky jistě záleželo na tom, s jakou mírou vnitřního přesvědčení nebo zda jen z jakési setrvačnosti, byla ona naučení předávána. Ale ať už to znamenalo náročné přetrhání vytvořených vazeb nebo pouhý úkrok stranou, bylo to snazší, než překonání překážky druhé.
A tou je Boží zákon, vložený do srdce každého člověka. Touha po dobru a odpor ke zlu, hledání smyslu a nekonečna, byť zastřené vědomí Boží existence. Svědomí. Sklon ostře se příčící představě nahodile vzniklé, myslící, konečné a smrtelné hmoty. Ale i s touto překážkou si svobodný lidský duch, uchopí-li svou svobodu zvráceně, poradí.
Velká většina našich nevěřících spoluobčanů, dlužno říci naštěstí, tak daleko nikdy nedojde. Protože kdyby se tak přece jen stalo, nebyl by mezi zemí a peklem příliš velký rozdíl. I když se křesťanská kultura s každou další generací rozředí, Bůh své zbloudilé ovce neopouští. Lidé dobro hledají, padají přitom a dnes možná více než kdy dříve jsou zmateni. Existuje dobro? A vyplatí se?
A pak je v našem desetimilionovém národě zhruba půl milionu těch, kteří by být zmateni neměli. My křesťané přece věříme, že Kristus z mrtvých vstal. Ale připadá mi, že je tomu u nás vlastně velmi podobně, jako u té nevěřící většiny. Do důsledku tuto víru do svého života promítne jen malá menšina z nás. Ti ostatní jako by se nacházeli v duchovním polospánku.
Pro některé, a těch žel Bohu není právě málo, je víra jakýmsi pomalu blednoucím duchovním přívěškem všech dalších činností, na kterých doopravdy záleží. Pro jiné platí první část poslední uvedené Pavlovy věty: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život...“ Vnímají svou víru v podstatě jako návod pro spokojený život. A zjišťují, že takový předpoklad silně pokulhává a že existují daleko ambicióznější recepty, jak si život pohodlně zařídit. Nemluvě o tom, že zapomínají na konec oné Pavlovy věty.
Takže zatímco se nevěřící většina usiluje zachovat v jistých mezích slušnosti a ohleduplnosti, a vlastně pro to nemá žádný skutečný, vědomý důvod, chová se většina věřící menšiny velmi podobně. I přesto, že by díky své víře měla být světlem pro své okolí a mít nesporně daleko navíc. Nelze se pak moc divit, že ten sotva plápolající plamínek sotva kdo zahlédne.
Díky prostřednosti a slabosti naší víry nám chybí odhodlanost nebo, chcete-li, radikalita.
Svatý Pavel se odvažuje říci bez obalu a naplno: „Není-li zmrtvýchvstání … jsme nejubožejší ze všech lidí!“ Žádné kličkování, zdánlivě zbožné odpovědi typu „na mé víře to nic nemění“. Všechno, s vášní a zápalem jemu vlastními, sází na jednu kartu. Neexistují žádná zadní vrátka, žádný plán B. Rozpadne-li se úhelný kámen, spadne celá stavba a je bezcennou snaha ji podpírat a lepit.
Jenže ta stavba stojí, Kristus vstal a můžete se s ním potkat v každém chrámě, u každého kříže u cesty nebo i mimo ně. Stačí zvednout hlavu. Vaše prozření i vykoupení je možná blíž, než si myslíte!