1.
Jsou to teprve dvě hodiny, co jsem se dozvěděl, že papež František se vrátil domů. A nemohu na tuto zprávu ještě reagovat, mohu jen napsat, že se cítím jako sirotek. Ještě v neděli na Boží hod nám slabým hlasem požehnal a myslel jsem si, že tu s námi bude ještě roky. Dnes už tu není. Co je to člověk? Zafouká vítr, a už ho není.

2.
Svět bez papeže Františka už nebude, co byl s ním. Žádný papež v dějinách nezměnil církev tak, jako právě on. Na shrnutí je brzy.

3.
Ve slovech představitelů, kteří reagují na jeho odchod, slyšíme stále znova výrazy jako laskavost, vstřícnost, otevřenost a odvaha.
Je zmiňován ekumenismus, vztah k nekřesťanským náboženstvím, láska k chudým a vyděděným. Ale nejen to – ještě něco charakterizovalo jeho osobnost a jeho pontifikát, něco, co nedokážu zatím pojmenovat. Normálnost? Když bylo na záběrech vidět, že si nese sám aktovku do letadla (starou a škaredou), řešil to celý svět. Radost? Radost, která není spojená s pocitem, že jsem něco víc než ostatní; která v sobě nemá ani stopu arogance a pýchy. Znáte historku o dvojím vzkazu do Plzně? Když při návštěvě ad limina biskup Tomáš Holub (drze!) Františka poprosil, aby nahrál na mobil pozdrav pro nemocné děti v Plzni, papež vyhověl. Když biskup vyhrkl: „Jé, promiňte, ono se to nenahrálo, já jsem to nezmáčkl,“ papež řekl: „Tak znova. Ale teď už to prosím tě zmáčkni.“

4.
Čtu teď Františkovu encykliku Dilexit nos. Když jsem na Zelený čtvrtek s četbou začínal, netušil jsem, že za jeho života už ji nedočtu.
Ale mám pocit, že ji čtu snad jako jediný: nikdo z těch, jejichž reflexe Františkova života teď média uveřejňují, se o ní ani nezmiňuje.
Nevděční katolíci!
Nezasloužili jsme si takového papeže. Modlili jsme se za něj, jak nás o to neustále prosil, to ano, ale jen málo – a jaksi liknavě.
Nevážili jsme si ho dostatečně.

5.
Namísto toho se někteří podivní katolíci modlili „za obrácení papeže Františka“ – tak teď mají, co chtěli, už se za jeho obrácení nemusejí modlit.