Není to tak dlouho, co jsem četl srdcervoucí výpověď amerického katolíka středního věku, který byl mnoho let redaktorem tradicionalistického katolického webu. Pak prošel jeho vztah k tradiční farnosti hlubokou krizí, téměř se mu rozpadlo manželství (má osm dětí) a podle jeho textů soudě, je na nejlepší cestě k odpadnutí od víry. Není to věru pěkné čtení, i s vyrovnaným člověkem občas zatřese.
Z mnoha bodů kritiky, kterou ten muž, říkejme mu třeba Joe, vůči církvi (a samozřejmě potažmo vůči Bohu) vznáší, bych se rád dotkl jednoho, který je pro naši dobu typický.
Joe píše, že mu byl od mala v jeho tradiční katolické rodině vštěpován obraz přísného Boha. Jakéhosi sice spravedlivého, ale nanejvýš tvrdého a striktního soudce, který to jednou člověku „spočítá“. A končí slovy, že jestli je to tak, že nás Bůh pošle do pekla za konzumaci párku v rohlíku o velkopátečním postu (protože církev učí, že v takovém případě se jedná o těžký hřích), pak s takovým Bohem ani s církví, která něco takového hlásá, nechce mít nic společného.
Nechci se pouštět do rozumování o tom, co skutečně v té věci církev hlásá či kdysi hlásala. Budu se držet jen toho párku a pokusím se jej dát do kontextu s jedním výrokem C. S. Lewise, kterého ostatně náš Joe také rád cituje.
Lewis ve své knize Velký rozvod nebe a pekla říká, že na konci života zbudou jen dva druhy lidí. Ti, kteří Bohu řeknou: „Buď vůle Tvá“ a potom ti, kterým Bůh (s respektem Stvořitele vůči svobodné vůli stvořené bytosti) řekne totéž. „Člověče, buď vůle tvá.“
Ti první svou vůli s vůlí Boží sjednotí a půjdou do Nebe, ti druzí prosadí vůli svoji a sami si otevřou širokou bránu na druhou stranu. Do pekla.
A co s tím má společného lahodný párek v rohlíku a Velký pátek nebo vlastně každý páteční půst? Možná víc, než je na první pohled zřejmé. Ať už je to má oblíbená varianta s kečupem, s hořčicí nebo netradičně s tatarskou omáčkou (jak to mají rádi vnuci), je to vždycky střípek do mozaiky našeho sebezáporu, zocelování či otužování naší vůle a našeho ducha. Lakmusový papírek naše vztahu ke Kristu. A příprava na ten vrcholný výkon, který nás na samotném konci pozemské pouti čeká. Kterýžto není podle četných výroků našeho Pána nijak triviální a jeho výsledek samozřejmý.
S těmi párky snědenými v pátek, nevěrami, závistí, hrabivostí a téměř nekonečným seznamem lidských selhání to asi nebude tak, že by před Pánem stanul podvyživený, třesoucí se plašmuška. Jak by tomu analogicky mělo být u člověka, který nesportuje, neotužuje se, a tudíž tělesně nezoceluje. Daleko pravděpodobněji hrozí, že v ten rozhodný okamžik před Pána předstoupí sebevědomý týpek, utrousí uštěpačnou poznámku na způsob: „Tak to mně teda podrž, ale já pán ty pán!“ a odkráčí středem tam, odkud se nebude možno vrátit. Ani za ten párek, dokonce ani za nejvybranější lahůdku tenhle konec nestojí!