„Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně“ – slyšeli jsme v evangelijním čtení minulou neděli (9. srpna). Je to součást velké Ježíšovy řeči o eucharistii, o víře – a právě o vztahu k Synu a k Otci, jak ji máme zaznamenánu v 6. kapitole Janova evangelia; řeči pronesené k zástupům, které se Ježíše vydaly hledat, když zázračně nasytil asi deset tisíc lidí pěti ječnými chleby a dvěma rybami...
„Ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás,“ říká náš Pán na jiném místě – a zde slyšíme, že je to Otec, který dává svému Synu učedníky: „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně.“ Není v tom rozpor: Syn nedělá nic bez Otce a Otec bez Syna.
„Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně...“ Když se nad těmito slovy zamyslíme, je to vlastně výrok pramálo „ekumenický“ – pramálo „ekumenický“ v tom synkretickém smyslu tohoto slova, který klade rovnítko mezi všechna náboženství světa: jsou to jen cesty k jednomu a témuž cíli a všechny tyto cesty jsou si navzájem rovnocenné... Věřit v Boha Koránu je, v zásadě, totéž, jako věřit v Boha Bible anebo být buddhistou či hinduistou... Bůh je jenom jeden – a všechny tyto cesty vedou k Němu.
Pán Ježíš nám v 6. kapitole Janova evangelia říká něco jiného: pokud někdo opravdu slyšel Otce – tedy jednoho Boha, jak známo některá náboženství, konkrétně islám, nedovolují nazývat Boha Otcem – ten přichází k Pánu Ježíši Kristu. Bez ohledu na to, kde Otce slyšel. Každé náboženské poznání, je-li pravé, nakonec vede ke Kristu.
Vede ke Kristu prostě proto, Bůh Otec si přeje, abychom poznali a milovali jeho Syna – jemu dal království, slávu i moc, jemu svěřil všechno.