V dojemné a hluboké knížce vzpomínek na téměř čtyřicet letech po boku svatého Jana Pavla II., a to v úloze jeho osobního sekretáře, podává dnešní kardinál Stanislaw Dziwisz mnohá a podivuhodná svědectví o – abych tak řekl – božské i lidské stránce Svatého otce. A vlastně také ne ještě Svatého otce – svoji službu nastoupil Stanislaw Dziwisz v roce 1966 u mladého pomocného biskupa, o kterém si nikdo nemyslel, že by se, třeba jen hypoteticky, mohl stát papežem. To už pravděpodobnost, že by mohl být prohlášen za svatého, byla větší. (Stanislaw Dziwisz, Život s Karolem, Karmelitánské nakladatelství, 2007 – dá se ještě sehnat, vřele doporučuji.)
Monsignore Dziwisz, který poznal Jana Pavla II. tak dobře jak sotvakdo, kromě mnoha jedinečných vážných skutečností i zajímavých detailů vzpomíná také, že za všechny ty roky viděl papeže jen jednou jedenkrát skutečně rozčileného. Nechme mluvit Mons. Dziwisze: „V Thajsku navštívil jeden u z obrovských uprchlických táborů pro utečence z Jihovýchodní Asie. Tehdy se obrátil s naléhavou výzvou na mezinárodní společenství, aby přijalo odpovědnost za drama, které se tam odehrávalo. V letadle jeden novinář prohlásil: – Vaše Svatost se dotkla politického problému utečenců... Zpražil ho pohněvaným tónem: – To je lidský problém! Lidský! Nikoli politický! Jeho snižování na politickou úroveň znamená snižování pojmů. Zásadním rozměrem člověka je jeho rozměr morální!“
...tak vidíte, řekne si teď možná někdo z čtenářů: zdálo se, že to bude o něčem jiném – ale nakonec se stejně zase dostal ke svému tématu, k utečencům!!! Je to tak. Opakuji pořád to samé, protože kolem sebe slyším pořád to samé. (Snad ještě bych poznamenal, že mezinárodní společenství se tehdy asijských uprchlíků ujalo a například nijak šikmooký a ne většinově katolický Stát Texas přijal tolik vietnamských katolíků, že v diecézi Fort Worth se vietnamština – po angličtině a španělštině – stala třetí úřední řečí, ve které se vydávají všechny diecézní dokumenty... A byl to snad nějaký „konec Texasu“?)
Jan Pavel II. navštívil také ostrov Gorée neboli Ostrov otroků v Senegalu, odkud byly miliony mužů, žen i dětí odvlečeny do Ameriky – v okovech (dnes v České republice vodí do detenčních táborů v okovech ne otroky, nýbrž zločince, kteří spáchali přestupek ilegálního přechodu hranic – ale to je jen náhodná asociace, která jistě přivede řadu pečlivých pěstitelů nenávisti vůči utečencům do bílého žánru a k řadě dalších doporučení, abych se odebral k psychiatrovi...). Po návštěvě Ostrova otroků byl, jak vzpomíná Stanislaw Dziwisz, papež velice rozrušený, že ti, kdo páchali tak hrozné zločiny, se vůbec mohli prohlašovat za křesťany. Jindy zas v Kolumbii při návštěvě u indiánů se místní náčelník odchýlil od schváleného textu a v řeči na uvítanou „padla silná slova na adresu vlastníků půdy, kteří vraždili domorodé obyvatelstvo, včetně žen a dětí“. Jeden z kolumbijských kněží zasáhl, vyskočil na tribunu a sebral indiánovi mikrofon. Jenže proti tomu zase zakročil papež a řeč zazněla tak, jak si náčelník přál. Ti, kdo ukazují zločiny (některých) muslimů a stále opakují: „Takový je islám!“, by mohli stejně dobře z minulosti (i nedávné – viz masakr v Srebrenici, který neměl v balkánské válce obdoby) vytahovat zločiny těch, kdo se prohlašovali za křesťany. A svatý papež Jan Pavel II. se velmi vážně za zločiny křesťanů omluvil i při oslavě jubilea roku 2000.
Jistě se musíme bránit současným zločincům, ať s jakýmkoliv praporem; bombardování Islámského státu je jistě bombardování ve jménu humanity, ale současně, jak učí II. vatikánský koncil, máme hledat smíření. Mimochodem: když vzpomínal na své dětství, Stanislaw Dziwisz jen tak mimochodem poznamenal, že jeho rodiče, s rizikem svého života, po celou válku skrývali doma Žida: kulturně i nábožensky cizího – člověka.