Odpuštění. To slovo patří k těm, na něž jsme experti. My křesťané totiž odpouštíme, my jsme milosrdní! My máme lásku! Ovšem za určitých podmínek.

Myslím, že každý z nás by v případě potřeby (například kdyby to byla podmínka pro získání nějaké zajímavé služby v církvi) dokázal rovnou a bez přípravy „vystřihnout“ přednášku na téma odpuštění – každý z nás zná přece výroky Páně na toto téma, každý umí vyložit podobenství o služebníkovi, který nechtěl odpustit svému spoluslužebníkovi maličkost, když pán jemu odpustil obrovskou sumu. Jak říkám – výklad o odpuštění umíme.

Ale praxe?

Umíme opravdu druhému odpustit? Ale ano, jistěže umíme, vždyť jsme křesťané! Ovšem i odpuštění má svá pravidla. Především mi ten, kdo mi něco dluží, musí svůj dluh zaplatit, a ten, kdo mi v něčem ublížil, musí za mnou přijít, uznat svoji chybu a sám od sebe mě hezky, ne jen tak ledabyle, poprosit o odpuštění. Potom mu můžu, pokud uznám, i odpustit... Někdy by ovšem člověk odpuštěním napáchal víc škody než užitku; ten, kdo mi ublížil, se totiž musí naučit, že takto se nejedná, musí si taky sám zkusit, jaké to je, to, co mi způsobil, a tak se poučit. Důležitá je taky spravedlnost: pokud by člověk nějakému darebákovi všechno odpustil, dopustil na by se vlastně nespravedlnosti vůči všem slušným lidem, kteří se jako ten darebák nezachovali https://rxcare.co.uk....ne-uk/...

Je to tak?

Svatý Pavel se pohoršoval nad tím, že křesťané v Korintě měli mezi sebou spory a nenašel se mezi nimi nikdo rozumný, kdo by ty spory rozsoudil – takže se křesťané obraceli na civilní soudy, „bratr se soudí s bratrem, a to ještě před nevěřícími!“ (1 Kor 6, 6). Že by svatý Pavel neuznával, že i křesťan má právo na spravedlnost, že i křesťan má právo domoct se svého práva?!

Zdá se, že to neuznával; říká: „Vůbec už to je u vás chyba“ (tak prof. Ondřej M. Petrů, v liturgickém překladu: „zlořád“, ekumenický překlad: „již to je vaše prohra“), že se mezi sebou soudíte. Proč raději nesnášíte bezpráví?“ (1 Kor 6, 7).

Žádná pravidla, žádné podmínky: skutečně křesťanské odpuštění je bez pravidel a bez podmínek. Skutečné křesťanské odpuštění se nebojí utrpět škodu, netrvá na vyrovnání, nebojí se, že ten druhý se ještě nenapravil. Odpouštíme, ne abychom něco napravovali – odpouštíme z lásky k bližnímu – a bližní je každý, odpouštíme kvůli Bohu, který sesílá svůj životodárný déšť na dobré i na zlé, odpouštíme kvůli Pánu Ježíši, který umřel na kříži za hříšníky, odpouštíme i sami kvůli sobě, abychom se očistili od hořkosti a od nenávisti, odpouštíme, i když víme, že ten druhý si to naprosto nezaslouží.

Pokud jsme se v tom, komu jsme odpustili, znova aspoň jedenkrát nezklamali, nebylo to pravé křesťanské odpuštění.

Vždyť stejně jedná i Pán Bůh s každým z nás. Vzpomeňme jen na naše zpovědi.