Když někde vidím napsáno pánbůh, pochopitelně, nelíbí se mi to; pokud někdo v Boha nevěří, nectí ho a nemiluje, tak ať ho nechá laskavě na pokoji; může klidně psát bůh, třeba i s tím malým b – a slovo Pán, které my Bohu přidáváme na znak jeho slávy a moci a naší úcty, může, moc prosím, nechat stranou. Panu Novákovi (a komukoli jinému) by se taky, předpokládám, nelíbilo, kdyby byl pro někoho jakýsi „pannovák“.
No. Nějak jsem se zas rozčílil. Tak pardon.
Ale chci přece jenom (už zase!) polemizovat; ovšem rád bych citlivě...
Paní Eva Jiřičná (nar. 1939) je úspěšná architektka, její díla se mi sice jedno vedle druhého nelíbí (připadají mi tvrdá, nelítostná, dominantní a – to je ovšem jen ryze estetický dojem – zlá); ovšem její úspěch musí každý respektovat, její úspěch se prostě nedá obejít. Je tedy naprosto logické, že se lidé zajímají i o její názory na život, na umění obecně, na politiku a společnost. A jsou to názory venkoncem moudré & většinou rozumné, tak mi to aspoň připadá.
V nedávném rozhovoru pro Lidové noviny (18. února 2017, rubrika Relax, s. 31–32 ) odpověděla paní Jiřičná i na otázky o manželství: „Většinou se jeden musí stát oporou toho druhého, který rozhoduje. Asi to nemůže být vyrovnané. /.../ Já ale neumím být architektovou ženou. A asi ani ničí ženou. (smích)“
A na otázky o stáří; na které prý příliš nemyslí: „Mám takový fofr, že na to není čas.“ Ale paní architektka dodává: „Často si ale věk uvědomím třeba na srazu po šedesáti letech od maturity, když vidím, že na tom každý není zdravotně nejlépe a čím dál tím více lidí kolem mě i odchází. /.../ Věk je věk a vezme si svoje. To stáří pánbůh moc dobře nevyřešil!“
Pro člověka činorodého, velmi úspěšného, a navíc dominantního je stáří určitě velice špatné řešení závěrečné fáze života. (A to ještě ponechávám stranou smrt: to je přece také špatné řešení – bylo by zajisté líp, kdyby „pánbůh“ smrt zdobrovolnil: kdo chce, ať si umře, kdo ne, ať je tu věčně...) Bezmoc, nemoc, vrásky na tváři...
Jenže právě to je Boží skvělé řešení. Dává nám před koncem – před setkáním s ním, před závěrečným účtováním nad naším životem – příležitost k pokoře. Abychom si uvědomili, že úspěch, moc a sláva ani ovládání druhých nejsou jména blaženosti. Nejsou jména, která vedou ke spáse.