Bylo mi šestnáct let. Byla krásná letní noc.
Šel jsem s knězem, který přijel na náš tábor na návštěvu, kolem krásné horské říčky. Nezurčela, doslova zpívala, jako z not. Občas se ozval z lesa hlas, který jsem nedokázal určit.
„Tento svět je nepochybně past, ale to jen mezi námi, nikomu neříkej, že jsem ti něco takového řekl,“ řekl kněz – a poznal jsem, že mluví současně s nadsázkou i vážně.
„Největší problém tohoto světa je, že je skutečně tak velmi krásný. Tak krásný, že samozřejmě nemohl vzniknout z ničeho,“ odmlčel se, „všechny civilizace světa od pravěku po Řím a po Řecko uznávaly nějaké bohy nebo nějakého Boha a klaněly se jim. Ale současně se vždy v nějakém, a to nepatrném, množství vyskytovali i ti, kteří vše duchovní odmítali: ´Jen hmota a prázdný prostor, nic třetího neexistuje,´ napsal už jeden římský autor. Je to obdobné, jako že ve všech kulturách, od přírodních lidí v pralese po čínské císařství a babylonskou říši, převažovalo to, co je člověku přirozené, tedy párové manželství, celoživotní svazek jednoho muže a jedné ženy – ale kromě toho také existovalo vždy i mnohoženství a jiné zvrhlé formy mezilidských vztahů. V semináři jsme se učili, podle nějakého autora, kterého citoval náš profesor, že ateismus je stejně starý jako filozofie, ale ne starší.“
Byl jsem rád, naplňovalo mne hrdostí, že kněz se mnou mluví o takto závažných věcech. Cítil jsem se dospělý.
Chvíli jsme stáli a mlčeli, naslouchali jsme vlastním myšlenkám a zvukům lesa, to je života.
Těsně kolem nás přelétl bez zvuku nějaký pták. Snad sova. Pocítil jsem na tváři závan vzduchu, který vyvolala jeho křídla.
„To ovšem není to hlavní, co jsem ti chtěl dneska říci,“ navázal na svá slova kněz. „Začal jsem tím, že tento svět je past, protože je krásný. Ale ještě větší pastí je, že je ovladatelný, můžeme se v něm uplatnit a něčeho dosáhnout, je to nástroj, který se můžeme naučit dobře ovládat a on funguje, poslouchá nás, když víme, jak na to, a poskytuje nám požitky, výhody a úspěch. V tu chvíli se nám může začít zdát, že Boha nepotřebujeme, víš? Bůh se nám může připomenout tím, že nás upozorní, že tento stroj tak docela nefunguje, že jej úplně neovládáme, ani přírodu, ani své tělo, ani mezilidské vztahy. Takové připomenutí občas potřebuje každý, ale neměli bychom Boha nutit, aby, pokud má naději na naši záchranu pro věčnost, nám naši směšnou slabost, na kterou tak snadno zapomínáme, připomínal razantněji. Nikdy na to nezapomeň.“
Zapomněl jsem na to. Později se mi tento rozhovor téměř úplně vytratil z paměti.
Uplatnil jsem se ve světě, něčeho dosáhl, věděl jsem, jak na to, naučil jsem se tento svět ovládat.
Je to smutné, stydím se za to, že mi nestačila Boží milost a vanutí křídel Svatého Ducha kolem mé hlavy, ale musely přijít neúspěchy a prohry.