Překypujeme aktivitou... Tedy – tato úvaha je adresována těm, kdo překypují aktivitou. Starají se o církev svatou jako o svůj vlastní pozemek: hodiny tráví u internetu, aby věděli, jak ji ošetřovat. Jaký nový škůdce se zase objevil. A pak se skloní nad klávesnici počítače jako nad záhonek - a plejí a plejí. Z kolika duší tu plevel vytrhali! Mohou být se sebou spokojeni.
Nechci být k těmto zahradníkům příliš ironický – ale trochu jsem. Také mě něco trápí, co se děje v církvi. Ale také vím, jak mnohokrát jsem se mýlil, kolikrát jsem bojoval proti něčemu, co jsem pak uznal za správné (se studem nad tím, jak jsem nechápavý...), a zase to naopak propagoval a šířil... Člověk, než zaujme stanovisko k nějakému dění v církvi, měl by si nejdřív desetkrát NAHLAS zopakovat: „Jsem služebník neužitečný, jsem hloupý – a ničemu nerozumím.“ A většinou je to taky pravda.
Řekl mi kdysi jeden kněz: „Farářů, těch je nedostatek, ano, farářů je nepochybně málo; ale biskupů žádný nedostatek není, jen já sám mám ve farnosti aspoň deset chlapů, kteří by byli schopní od hodiny převzít řízení diecéze.“ Doba pokročila a dnes máme ještě více těch, kteří by byli schopni převzít ne řízení diecéze (do toho už dnes příliš vidíme, máme povědomost o restitucích a krácení státního příspěvku a z toho plynoucích materiálních starostí), ale raději nahradit rovnou Svatého otce.
Prožíváme mimořádný misijní měsíc. Kdyby někteří lidé svoji překypující aktivitu zaměřili ven, směrem k nevěřícím, místo dovnitř, k napravování církve – snad by už ani ateisté okolo nás neexistovali...
Ne, samozřejmě, MÁME se starat o církev. Ale máme to dělat s pokorou. A docela také podle zásady DVAKRÁT MĚŘ, A JEDNOU ŘEŽ. A nemá v tom být zapletena naše pýcha, naše nateklé ego. Nemá to být substituce za jinou, daleko obtížnější aktivitu, kterou je skutečná práce na vinici Páně.
A naše „sentire cum ecclesia“, cítit s církví, ke kterému jsme povoláni, by se myslím nemělo potichu změnit v „sentire contra ecclesiam“ – prožívat své křesťanství proti církvi.