Dnešek je den, který se zapsal zlatým písmem do dějin naší země: den obnovy sloupu se sochou Panny Marie na Staroměstském náměstí v centru hlavního města.
Mám nesmírnou radost.
Především proto, že mám rád Pannu Marii a všechno, co směřuje k její oslavě, mě těší.
Je to moje nebeská Maminka. Žiji s ní, modlím se s ní, raduji se s ní (i pláču – ale dnes se raduji).
Ale Panna Maria mě dnes také usvědčila z nevěry: jak jsem obnově sloupu na Staroměstském náměstí fandil, převelice fandil – a modlil se za to, aby k obnově došlo, tak jsem v ni v hloubi srdce nevěřil: nepokládal jsem ji v této době a v této zemi za možnou.
Ale Bůh je větší než naše srdce a Panna Maria je virgo potens, panna mocná.
Jen necelé čtyři roky (1915–1918) žila Maria na stejném náměstí s Janem Husem. 102 let (1918–2020) stál Jan Hus na náměstí sám s rovněž bronzovými „Božími“ bojovníky. Ode dneška se počítá nový letopočet společenství Jana Husa s Pannou Marií v centru Prahy.
Jan Hus, domnívám se, by měl z takového společenství radost: Pannu Marii ctil, zato ideologické vrahy se sudlicemi v rukou, lidi, kteří deformovali pravdu evangelia ještě víc než tehdejší katolická církev, by jistě odsoudil – kdyby se jejich řádění dožil…
Ale Panna Maria usvědčuje nejen mě z nevěry: usvědčuje i hlasatele tolerance z intolerance.
Všichni odpůrci mariánského sloupu, od primátora Hřiba, piráta, napravo po Martu Semelovou vlevo, přes Lenku Procházkovou (o které netuším, jestli je nalevo, nebo napravo) po nešťastné farářky s kalichem na prsou a nenávistí v oku: ti všichni mají ode dneška příležitost ukázat, jak jsou tolerantní k jinému pohledu na svět a k jinačím názorům, nakolik jsou schopni brát vážně Husova slova vytesaná na podstavci jeho pomníku na straně obrácené k mariánskému sloupu, která znějí: „Pravdy každému přejte!“