1.

Letos pro mě začalo postní období zvláštně. Shodou okolností (nebo spíše Boží prozřetelností) jsem se den po Popeleční středě sešel s jedním velmi zajímavým mladým mužem. Jeho koníčkem nebo spíše životním naplněním jsou pěší poutě. Zatím absolvoval tři, do Santiaga de Compostelly, Říma a Izraele. I přesto, že cíle mají jednoznačně křesťanský podtext, nevnímá je jejich protagonista ve smyslu náboženském, ač je pokřtěný a rozhodně není v oblasti křesťanství analfabetem.

2.
S odstupem vnímám naše setkání jako malé duchovní cvičení. Některé jeho postřehy mě velmi oslovily.
Rád bych se na jejich základě pokusil o malá zamyšlení.
V prvním vyjdu z jeho postřehu na pouti do Santiaga de Compostelly.
Cestu pochopitelně absolvoval s naprostou většinou křesťanských poutníků.
Jak vlastně my křesťané vyrážíme na pouť? A nejen na takto náročnou, ale i na ty běžnější, třeba na mariánská místa?
Běžně si určíme den, způsob dopravy (většinu cesty něčím jedeme), nějakou tu modlitbu růžence, možná zpověď nebo křížová cesta a účast na mši svaté. Stačí to?
Na cestě do Santiaga ještě přibude seznam kostelů, které po cestě potkáme, a i určitý rozvrh modliteb na cestě. Principiálně věc určitě dobrá a není na ní nic špatného.
Náš mladý poutník nic takového nemá. Nemá s sebou ani mapu, ptá se na cestu lidí. A vyráží s tím, že vůbec neví, co ho čeká, a také nic konkrétního neočekává. Zkrátka co Bůh uchystá, to bude. Jen ví, že má jít...
Pouť ho zcela naplnila a přinesla mu mnoho darů.
Nechci říci, že poutě, tak jak je organizujeme my v církvi, nic nepřinášejí. To by byla lež a jistě řada z nás na nich obdržela mnoho milostí.
Přesto mě napadlo nechat se inspirovat. Zkusme někdy, třeba letos v Roce milosrdenství, vyrazit na pouť jinak. Bez velké přípravy, možná zcela sami a bez předem nastudovaných jízdních řádů. Ale s o to více otevřeným srdcem a s nabídkou Bohu, ať nám dá, co On sám chce.
Můj přítel se mi svěřil s tím, že měl pocit, že se některým lidem na pouti Bůh „schoval“.
Nemanipulujeme někdy s Boží milostí a nechceme Bohu „napovídat“, kdy a jak se nám má ukázat? V této modlitbě, v tomto zastavení křížové cesty...
Otevřeme Mu svá srdce dokořán a nechme na Něm, co nám chce dát. Je nekonečně milosrdný, a jak říká papež František, vždy překvapuje.
Nechme se jím překvapit a vyrazme na pouť...

3.
Další zajímavý, i když zdánlivě nikterak objevný moment nastal, když přišla řeč na popularitu nebo obecně na „světskou slávu“. Vzhledem k tomu, že můj známý poutník napsal knihu a párkrát vystoupil v televizi, zákonitě se objevili první lidé, kteří mu oznámili, že je jiný, že mu sláva stoupla do hlavy. Prý ho to velmi překvapilo, protože se snaží chovat stále stejně, a přemýšlel, jak na to reagovat. Nakonec vymyslel jedinou možnou odpověď – promiň. Jde mimochodem o jedno ze tří slov, která stále doporučuje papež František. Další dvě jsou prosím a děkuji.
Pro mě má tento podnět dvě roviny pro uvažování.
Za prvé, zda i mně někdy skutečně nestoupá sláva do hlavy. Známe to všichni. Někde něco řekneme a ostatní nám zatleskají nebo nás pochválí náš nadřízený nebo někdo z blízkých s uznáním mluví o našem charakteru, postojích, vlastnostech...
Co při tom cítím a jak na to reaguji? Vnější reakce je celkem jasná. Poděkování a úsměv. Ale co se děje v té chvíli v našem srdci, v naší duši. Je to světské uvažování, které velí se pochválit a říci si sám pro sebe – jó, jsi dobrej! Budeme-li k sobě upřímní, musíme přiznat, že se tak někdy děje. Alespoň u mě asi častěji, než by si Bůh přál...
Je tedy na čase změnit taktiku. Nejprve je nejrozumnější chválu nevyhledávat a neočekávat. Když už ale přijde, nenechat svoje ego a svoji pýchu začít „úřadovat“. Naopak je třeba učit se v této chvíli se obrátit k Bohu v modlitbě – jsem Tvůj nehodný služebník a vše dobré mám od Tebe, odpusť mi mou pýchu, která brání tomu, abych Ti sloužil ještě lépe, a děkuji za všechny milosti, které mě uschopnily, abych lidem kolem předal alespoň něco dobrého. Večer při zpytování svědomí pak ještě znovu věc promodlím, aby to nebyla jen prázdná formule, ale abych si v hloubce duše uvědomil, že je to pravda.
Druhá rovina se týká toho, jak reagovat, pokud zjistím při zpytování svědomí, že obvinění je neobjektivní, nespravedlivé. A to se týká každého takového obvinění, které se může na naši hlavu snést.
A právě to slovo promiň, pokud je z hloubky srdce upřímné, je asi tou správnou cestou. Nevíme totiž přesně, proč nás druhý obviňuje. Motivem může být nějaká jeho bolest, která mu nedovoluje věc zhodnotit objektivně. Nebo také zloba v jeho srdci anebo na jeho kritice může být i přes naše zpytování svědomí něco pravdy. A upřímné slovo promiň má sílu toto všechno rozpustit a případně začít uzdravovat bolesti, dát prostor Bohu, aby do toho všeho vstoupil.
Jen je potřeba se vyvarovat toho, aby se slovo promiň nestalo nějakým naším pohrdavým zvoláním v okamžiku, kdy ztrácíme pevnou půdu pod nohama a chceme ulevit svému egu. Aby se nestalo způsobem, jak druhého „uzemnit“.
I v tomto všem platí, že člověk musí konat s pohledem upřeným k milosrdnému Bohu a s takto načerpanou láskou hledět na každého člověka, kterého milý Bůh přivádí do naší blízkosti.

4.
Další téma, na které přišla při mém rozhovoru s mladým poutníkem řeč, byla závist. Svěřil se mi, že pochopil, že určitá nevraživost některých lidí proti němu pramení pravděpodobně z toho, že mu tito lidé závidí. Byla to pro něho relativně nová skutečnost. Jednak mu doposud nebylo zas tak co závidět a jednak pochází z rodiny, kde rodiče jsou velice slušní lidé a závidět ho příliš nenaučili.
Závist – tak často zmiňovaná záporná vlastnost. Přesto jsem si uvědomil, že jen stěží domýšlíme, co všechno špatného v našem duchovním životě může způsobovat. Co všechno lze závidět! A jak je těžké si to uvědomit a účinně s tím bojovat.
Asi nejprimitivnější je závidět nějaký majetek, kariéru, úspěch, slávu... Ale jak často se do naší mysli vkrádá drobná závist pramenící z momentální situace. A kolik špatného z toho vyplývá... Sám si uvědomuji, že u mě to způsobuje třeba drobnou nevraživost vůči kolegům, která se projevuje ledabylým pozdravem, neusmáním se, nenabídnutím pomoci, kterou cítím, že bližní potřebuje. A jak často to omlouvám třeba špatnou náladou nebo únavou.
Ale kdepak! To ďábel pokouší velice chytře a nenápadně naši duši a našeptává, co drobného bychom mohli druhým závidět. Není tak hloupý, aby nám křesťanům zkoušel vnutit, abychom záviděli auto. Ale co takhle zdánlivě lepší službu, harmonickou rodinu, o které se blízký zmíní, nebo třeba jen dobrou náladu a přízeň okolí?
V kolika případech nám tato „drobná“ závist zabrání konat tak, jak si náš Pán přeje...
A ještě jedna věc mě napadla. Jakou atmosféru jako rodiče vytváříme v domácím prostředí našim dětem? Budou také jednou moci říci, že jsme je nenaučili závidět? Nebude to asi jednoduché. Co to chce? Mít čisté srdce, které nám Bůh sám očistil od každé nepravosti, a nejen před dětmi nemluvit se závistí o majetcích druhých, ale ani je v hloubce duše nezávidět.
A to je velmi obtížný úkol a bez pomoci Boží to půjde jen velmi těžko.

5.
Snažím se stále si zjednodušovat život... Další zajímavá slova od mého putujícího kamaráda. Ale co to obnáší a je v tom i něco inspirativního pro křesťana? Sám mi popsal svoje „zjednodušování“. Například se snaží v kavárně objednávat pokaždé to samé. Zjistil, že dlouhé zkoumání nápojového lístku zbytečně zdržuje a člověka jaksi rozptyluje. Kromě jídla a oblečení se snaží nic si nekupovat. Dokonce se kvůli tomu jednou ročně stěhuje, aby nebyl schopen nahromadit zbytečnosti. Vzpomněl jsem si, jak jsme s manželkou před lety rekonstruovali byt a kolik jsme tenkrát vyhodili naprostých zbytečností, které jsme lety nahromadili a vůbec nepotřebovali. Taky jsme si tenkrát dali předsevzetí, že už nic takového do našeho bytu nesmí. A je nám krásně...
Kolik naše konzumní společnost vyprodukuje zbytečných výrobků, které se pak stávají jen „chytači prachu“. A jak často můžeme slyšet (asi častěji u žen) – udělám si radost a něco si koupím. Malou blbost, která k ničemu není a kterých jsou plné obchody.
Napadlo mě, jak by bylo krásné, kdyby každý z nás, kdo pocítí touhu jen tak si něco koupit, dal tuto částku nějakému potřebnému na ulici, v domě nebo třeba do kasičky, jejíž obsah by jednou za čas poslal na dobrou věc.
Výsledkem by byl „jednodušší“ život, odpoutanost od věcí a radost z dobrého činu.

6.
Poslední téma našeho rozhovoru, které mě zaujalo, se už týkalo katolické církve. Já sám jsem před časem také absolvoval pouť do Svaté země, ale poněkud jinak než můj přítel. Byl jsem na společné pouti s našimi biskupy v roce 2013. Tato informace vyvolala vzpomínku na jeho návštěvu mše svaté s jedním z našich biskupů v adventním čase, na které biskup vzpomínal na onu pouť. Můj přítel se cítil velice osloven, říkal, že Boží přítomnost skrze povídání otce biskupa prostoupila celý kostel. O to větší bylo jeho zklamání z půlnoční mše svaté, na které prý biskup mluvil úplně jinak. Nic mu nevyčítal, chápal, že chtěl být „srozumitelný“ velkému množství nevěřících, kteří o Vánocích do kostela přicházejí. Přesto si povzdechl, že i on jako hledající chce Boha celého a ne nějaký „mezikus“.
A jak je to s námi? Nabízíme Boha celého? Jsme Jeho věrnými svědky? Netajíme se tím, že jsme křesťané? Nestydíme se dokonce za to a nenabízíme o Bohu jen „mezikusové“ informace?
Zvláště mladí lidé potřebují a touží slyšet pravdu zářící Božím jasem, která je úplná, neboť jedině tak může skutečně osvěcovat.
Benedikt XVI. k tomu při promluvě 5. listopadu 2005 řekl: „Hlasatelé evangelia se možná obávají, že by se lidé mohli od víry odvrátit, kdyby uslyšeli jasnou řeč. Přitom ze zkušenosti vidíme, že je to velmi často přesně naopak. Nedělejte si žádné iluze. Katolická věrouka, která je podávána zkresleně, je pak sama v sobě rozporuplná a nemůže dlouhodobě přinášet ovoce.“