Jsou katolíci (někteří katolíci – a někteří nekatoličtí křesťané; nevěřící majoritě je to jedno), kteří přepečlivě vedou seznam hříchů papeže Františka a stále jej doplňují o nové přírůstky, jako filatelisté sbírku známek... Ale nechtějí vidět dobro, které papež do našeho světa a do církve přináší...

Skutečně: pro některé katolíky je odpor proti Františkovi hlavní náplní jejich víry: je to až jakási komunita, jakoby hnutí. Ti lidé se znají, scházejí se, pomáhají si... Sekta?

Nepřekvapuje mě výsledek průzkumů z některých zemí, podle nichž je František populárnější mezi nekatolíky než mezi katolíky: ty první laskavě zve, na ty druhé klade nečekaný nárok laskavosti a pokory a svého vlastního příkladu... PÁN JEŽÍŠ BYL TAKÉ POPULÁRNĚJŠÍ MEZI CELNÍKY A HŘÍŠNÍKY NEŽ MEZI FARIZEJI A SADUCEJI.

Zajímal jsem se v uplynulém roce hodně o Jeana Calvina, přečetl jsem o něm kde co a vím jedno: polemika proti papeži je kluzký svah a cesta bez návratu; právě v případě papežství, nejexponovanější, nejdůležitější a nejtěžší z pozic v církvi, je obzvlášť výrazná ta skutečnost, že svaté pravdy víry máme v nádobách hliněných: každý z nás jsme hříšníci a každý z nás se někdy mýlíme, i papež, i kterýkoliv papež; a každý z nás někdy hřeší, i papež, i kterýkoliv z papežů. Pokud někdo skládá jen papežské hříchy, ať už začne od první volby Latinoameričana nebo od Konstantinovy donace, najde si jistě dost materiálu... Jenže je třeba vnímat službu svatého Petra vcelku: a ta je svatá („přesvatá“, jak řekl prior Roger Schutz) a fascinující – fascinující tím, jak je přes všechnu lidskou křehkost a krize dějin stále znova naplňována Duchem Svatým, a to právě tak ve svém celku Petrem počínaje, jako v jednotlivých pontifikátech, včetně toho současného...

Snažím se sledovat denně Františkovy promluvy u svaté Marty i při generálních audiencích a jiných příležitostech, číst jeho dokumenty. Myslím, že je to Svatý Duch, kdo v papeži žije a působí. Taková hloubka, spojování věcí starých i úplně nových, pocit dobra a něhy: to by žádný člověk nemohl sám promyslet, prožít a promeditovat.

Ale i pro mě je papež František leckdy kamenem úrazu – byť s průběhem času méně a méně, a právě naopak! Stále mě jeho slovo překvapuje; někdy mi lahodí, ale jindy mě provokuje, bolí a nutí k odporu a k nesouhlasu! ALE PRÁVĚ TAK TO MÁ BÝT! Přesně tak se přece vedlo apoštolům a dalším současníkům Pána Ježíše – TĚM, KTEŘÍ MĚLI JASNO, JAK SE MÁ SLOUŽIT BOHU, JAKÉ JSOU PŘÍKAZY A JAK SE MAJÍ DODRŽOVAT: A PÁN JIM TO STÁLE ZNOVA PORUŠOVAL A KAZIL...!

Rozhodující je postoj, který člověk zaujme: kdysi byla v církvi hereze „koncil nad papežem“, dnes je, připadá mi, častá hereze „každý laik nad papežem“: každý si troufá papeže hodnotit a soudit a měřit jeho pravověrnost... To není má cesta. Osvědčil se mi jiný postoj: když má Svatý otec jiný názor než já (a někdy to byly skutečně hodně jiné názory), pravdu má papež, ne já, on je Petrův nástupce a náměstek Pána Ježíše Krista, takže – mojí úlohou je slovo papeže přijmout, nějak se s ním srovnat, do něho se vejít.

Slovo papeže Františka se mnou často příšerně cvičí  ale právě to je dar. Když se postavím nad papeže a odsoudím jej, zůstanu stejný a Duch Boží, který je stále jiný a nový, mě neprovane, nepustím ho k sobě.

A když papežovo slovo přijmu, cítím, jak mě to obohatilo, jak jsem blíž Bohu! František je skutečně Petrus Secundus, jak předpověděl pro jeho pontifikát svatý Filip Neri; to on připravuje lidstvo na druhý příchod Páně a mnozí první pak budou posledními a mnozí poslední prvními.