Nejdříve verše Jana Zahradníčka:

A jako tenkráte nejde nic bez krve,
A jako tenkráte se Betlém s Kalvárií
Purpurně prolíná za Marií
Ježíška schovávající Matka v žalu vstává,
Královna Sedmibolestná, jež Krista pochovává.
V noc Jesliček, v andělský jásot z ní
V tlukotu srdcí slyšet hřeby zatloukané,
Pot krvavý obvazy věků k nám až z Getsemane
Bolestně prosakuje, když se radost dní.
(báseň Cestou k Jesličkám, ze sbírky Stará země, 1946)

Velmi moudře klade naše latinská církev svatá (jiné křesťanské církve to mají jinak) jednotlivé svátky do vánočního oktávu: něha, děťátko v jeslích, Bůh, který se z lásky stal člověkem, rodina; zpěv andělů, poklona pastýřů, záře nebeská. A hned druhý den: krev, smrt nevinného; první mučedník – a ahistoricky, svatý Štěpán byl přece zavražděn o desítky let později, a to nikoli na Vánoce. Křesťanství je radostné, ale nikoli sladké, chce se nám tím říci. Hned den po Božím hodu vánočním se nám připomíná, že není (pravé) křesťanství bez mučednictví, bez kříže. Ale je to náboženství lásky, náboženství citu: další den následuje svátek svatého Jan Evangelisty, muže nadmíru emocionálního, který neprožíval svůj apoštolský vztah ke Kristu na prvním místě jako vztah k Pánu, k Mistru, k šéfovi, k učiteli, k nadřízenému, ale především jako cit v rodině, jako vztah ke staršímu bratrovi, kterému se nestydí položit hlavu na rameno a přitulit se k němu. I my máme položit hlavu Pánu Ježíši na prsa.
A opět hrůza: následující den nám církev ukazuje brutální masakr, několik desítek a snad i stovek dětí zavražděných před očima rodičů, obraz dnešního světa. To už se časově předbíháme jen málo, za návštěvu Tří králů, intelektuálů z východu, kteří se nejdříve stavili u krále Heroda, jak jim velelo dobré vychování, a ptali se tohoto muže posedlého chorobným strachem ze ztráty moci, kde že je nově narozený židovský král (srov. Mt 2, 16–18). Jak na to poukazuje britský katolický spisovatel Evelyn Waugh, byla to příklad zdvořilosti, která měla tragické následky.
Svátek Mláďátek či Neviňátek betlémských je svátek světců, jejichž přesný počet neznáme (to je jediný takový případ v katolickém kalendáři). Je to svátek mučedníků, kteří nevěděli, že jsou mučedníci. Světců, kteří se, jak říkala svatá Terezie z Lisieux, jejich velká ctitelka, do nebe dostali vlastně „podvodem“, a chtěla je v tom následovat...
Od počátku bylo v církvi jasné, že jejich „křest krve“ byl rovnocenný se křtem vodou, který je podmínkou spásy – ale až později byl tento princip vztažen na všechny dosud nepokřtěné mučedníky pro Krista.
Když dal Herodes po upozornění mudrců z východu pro jistotu v Betlémě a okolí povraždit všechny chlapce ve věku do dvou let, zachránil se jen ten, o kterého šlo – Ježíše a jeho matku Marii svatý Josef po upozornění ve snu od Boha a včas odvedl do bezpečí. Ale nakonec Ježíš na Kalvárii trpěl víc, než kterýkoli z těch, kdo zahynuli pod meči Herodových žoldnéřů...
Ve středověku kult Neviňátek ožíval obzvlášť tehdy, když se společnost ocitala v krizi, měla pocit bezvýchodnosti a zažívala selhávání oficiálních křesťanských struktur; jako děti (pueri) sami sebe označovali účastníci neorganizovaných křížových výprav chudiny do Svaté země v roce 1212 – což vedlo k legendě o křížové výpravě dětí... Ostatně i dnes můžeme slyšet, jak si dospělí chlapi řeknou: „Tak, hoši, jdeme na to“ a podobně – a analogicky je to i v nejrůznějších jiných jazycích.  
Obrácení k Mláďátkům stálo i na počátku snahy o řešení krize české společnosti počátkem 15. století, tedy krize, jež vedla, Bohu žel, k tragédii husitství: právě Mláďátkům betlémským, jako nevinným obětem, byl zasvěcen nový filiální kostel (čili kaple), kde se mělo kázat a který měl být ohniskem obnovy; do pokrouceného českého historického povědomí vešel tento kostel pod názvem kaple Betlémská už bez vědomí této souvislosti. Ovšem bylo tomu tak, že dnes, 28. prosince, slavíval kněz Jan Hus v kostele Mláďátek betlémských patrocinium.