Napsat pár slov o návštěvě v trapistickém klášteře v Sept-fons? Nic není těžšího.
Byl jsem několik dní na návštěvě v nebi a potom jsem se vrátil: co o tom říct? Zažít v nočním tichu strohého klášterního kostela hodinu trvající modlitbu zpívanou osmdesáti muži v bílých hábitech – a nebránit se jí, nechat se jí ovlivnit, to je cosi, co člověku změní celý život.
Byl jsem členem početné skupiny příbuzných a přátel bratra Maria-Adama (věřících i nevěřících i takových, jako jsem já), kterým se dostalo pozvání na slavnost jeho kněžského svěcení; znali jsme ho z jeho předchozího života – aspoň já bych si ho spíše dokázal představit jako generálního tajemníka čehokoliv než jako trapistického mnicha. Boží milost se vymyká lidskému chápání i lidskému slovu.
Rodiče novosvěcence nás vybrali a klášter nás pozval; měl jsem štěstí, že jsem jako svobodný mužský patřil k těm, kdo byli ubytováni jinde než rodiny a ženy (ale stále úplně jinde než sami mniši) a mohl se trochu víc podílet na životě kláštera; mohl jsem chodit i na zmíněné noční modlitby (dnes, uprostřed každodenních starostí a trapností, už pomalu ani nevěřím, že něco takového existuje!).
Pochopil jsem (ať se na mě kvůli tomu, co teď řeknu, nikdo nezlobí, a hlavně ať se nezlobí sami mniši, pokud se jim tento článek dostane do rukou: obdivovat se jim a klanět se jim je totiž asi tak to poslední, o co by stáli), že rozhodnutí pro vstup do trapistického kláštera je rozhodnutí mezi: žít – anebo hořet. Nelze žít normálním zbožným životem (se všemi kompromisy, které to s sebou přináší) a současně hořet absolutní láskou k Bohu. A mniši v tichu a skromnosti, práci a modlitbě hoří a získávají světlo pro nás pro všechny. Je to jako v té moc pěkné písničce Zdeňka Svěráka, která zazní ve filmu Lotrando a Zubejda: „V klášteře nemají pohodlí, celý den prakticky promodlí...“ Nic není falešnějšího než názor – a i ten se občas mezi věřícími slyší – že je chyba „utéci“ do kláštera, když církev má dnes tolik úkolů, tolik práce. Pravý opak je pravdou! Jak to napsal papež Benedikt XV. (pontifikát 1914–1922) představeným jiného rozjímavého řádu, kartuziánů: „My, kteří jsme činní, jenom vyplňujeme prostor, který nám vy získáváte svou modlitbou.“
A ještě něco jsem poznal v klášteře v Sept-fons, že ještě ani zdaleka nejsem hotový pro nebe: jsem příliš svázán s lepkavými dobry tohoto světa a nejsem si jistý, jestli bych se jich dokázal s lehoučkým srdcem vzdát a vzlétnout k tomu jedinému Dobru, kterým je Bůh.

 

Augustin, zpravodaj farnosti svatého Augustina v Brně, 4. ročník, číslo 33, únor 2019, s. 2–3