V uplynulé 4. neděli postní jsme slyšeli Janovo evangelium (9, 1–41) o uzdravení slepého. Nejen starověké myšlení spojovalo tělesné zdraví s duchovním a duševním zdravím, tedy se stavem celistvé, a proto nedělitelné lidské osoby. Současnými slovy hovoříme o psycho-somatické a spirituální jednotě (u nás například Radkin Honzák). Bůh v osobě Pána Ježíše ale nepřišel, aby nás potrestal za naše hříchy nebo za hříchy předků, jak vyplývá z Ježíšovy odpovědi na dotaz učedníků. Prohlédnutí slepého proto máme chápat i jako Ježíšovu výzvu do naší duchovní sféry. O tom také dále hovoří evangelijní příběh. Uzdraveného slepce, poté co jej vyhnali farizeové, vyhledal Ježíš. Představil se mu se mu jako Syn člověka, tedy Mesiáš – a uzdravený slepec před ním padl na kolena a vyznal víru. Nevěříme tedy sami od sebe, ale proto, že se Bůh rozhodl dát se nám poznat, sám za námi přichází. Důsledky vyznání víry a svědectví pravdě mají často pro osobu – vyznavače negativní důsledky. Uzdravený slepec byl vyhnán farizeji právě proto, že obhajoval pravdu a jeho rodiče „… se báli Židů, neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy“. To, že vidět, tedy věřit, může jen ten, kdo vidět a věřit chce, komentuje sám Ježíš na závěr příběhu: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti kdo vidí, byli slepí.“ Toto poučení si máme vzít pro náš duchovní život a spásu v době postní, ale stejně přiléhavě platí i o této době, kterou prožíváme jako společnost v současnosti.

V mimořádné situaci stavu nouze se kolem nás odehrálo tolik dobrého, že ani média, která obvykle přináší přehlídku špatných zpráv, nedokázala takové informace zamlčet. Celonárodní soutěž „šije celá rodina“ ukázala nejen na připravenost národa kutilů a zahrádkářů si poradit při obstarávání tak podpultového zboží, jakým se staly roušky. A ještě navíc, mnoho ochotných rukou je vyrábí pro ty, kteří je nejvíce potřebují anebo si je sami nedovedou opatřit. V záměrně rozdělované společnosti se našlo tolik lidí a občanským organizací, kteří nabízejí pomoc svým blízkým, zejména seniorům, že bychom tomu ještě před několika týdny dokázali stěží uvěřit. Přesto se nám někteří nejvyšší představitelé snaží namluvit, že spása přichází z Číny. Nemělo by nám uniknout, že naopak ti, kteří záměrně rozdělují společnost, jsou pozitivním děním natolik zaskočeni, že téměř vymizeli z veřejného povědomí a nedokážou na současné události věcně reagovat. Ano, mluvím o Hradu a prezidentu Miloši Zemanovi.

Velmi rychle se s iniciativou pomáhat nejohroženějším a nejpotřebnějším spoluobčanům, kromě seniorů a nemocných také bezdomovcům, přidalo množství starostů a radnic. O obětavosti a profesionalitě zdravotníků není třeba vůbec hovořit. Dnes již přesně víme, odkud se v naší společnosti šíří dobro, kde se nacházejí české ostrůvky pozitivní deviace a naopak, kdo stále a opakovaně selhává. Současná situace, která neobyčejně jasně odhaluje pravdu o naší zemi, nás vybízí k zamyšlení. Proč jedni dokážou myslet na druhé a šíří kolem sebe dobro, které má zřetelné společenské dopady, a druzí naopak prosazují jen svůj vlastní prospěch a českému národu škodí. Je marné hledat příčiny ve společenských institucích a systému liberální demokracie. Ani svobodné volby, ani jednotlivé vládní orgány a prezident a ani politické strany nebo tržní hospodářství a ani žádné jiné vnější okolnosti nejsou příčinou tak zřetelných rozdílů v působení jednotlivců a institucí v těchto dnech.

Když jsme ochotni jít až k jádru věci, ke kořenu, kde vznikají svobodná rozhodnutí člověka, která do dnešního světa přinášejí dobro, nebo zlo, dostáváme se do sféry duchovní. Je to oblast, kterou již moderní člověk v návaznosti na představy osvícenství odsunul ze sféry veřejného života a duchovnu přisoudil místo mezi volnočasovými zájmy k uspokojování individuálních mimoekonomických potřeb. Rehabilitace duchovní sféry jedince a zejména společnosti patří k nejnaléhavějším výzvám dneška. Všichni vnímáme, že výchozí bod duchovního pohledu na náš život nemůže být odvozen od něj samotného, protože pak by se jednalo o myšlení v kruhu, ale nezbytně nás musí přesahovat. Setkávání se člověka s Bohem, s jeho zjevením, je historickou skutečností. K pochopení současné doby máme možnost využít bible, která zachycuje jak jednání člověka a vyslovuje se k příčinám lidských vzestupů a pádů, tak do lidských dějin promítá působení Boha a dává jim nový, z našeho pohledu netušený rozměr a smysl.

Biblické svědectví o Božím provázení člověka na cestě ke spáse, která se uskutečňuje již během našeho pozemského života, nám předkládá osud Josefa, syna Jákobova (Gen 37–47). Neméně poučný je tento příběh i k poznání povahy naší doby a důsledků rozhodování české společnosti. Bůh si Josefa vyvolil, ale jeho bratři se vzepřeli Boží vůli a rozhodli se jej zabít. Bůh však svůj záměr zachránit Izrael prostřednictvím Josefa neopouští a zachrání Josefa z jejich rukou. Na prosbu Rúbena bratři ušetřili Josefův život a prodali jej do otroctví. V Egyptě, kam se Josef dostal, musel osvědčit svoji věrnost Bohu a tím i připravenost splnit poslání ve zkoušce pokušení. Odmítnutí svádění od Potifarovy ženy jej sice přivedlo do vězení, ale ani tato zdánlivě beznadějná situace způsobená lidskou zlobou nebyla pro uskutečnění Božího záměru na překážku. Josef byl nadán Boží moudrostí, a proto si jej faraon vybral pro správu celé své země. Josef navzdory panujícímu blahobytu (v poměrech starého Egypta) poznal ve faraonově snu Boží zjevení o budoucích útrapách a nedostatku.

Josef prozíravě nařídil připravit v letech hojnosti dostatečné zásoby na léta neúrody a nouze. Díky Josefově přímluvě dovolil farao příchod Izraelitů do Egypta, kde se jim dostalo potřebného obilí pro přežití v době krize. Ten, kterého jeho bratři – tedy představitelé židovského národa – zavrhli, stal se z Božího rozhodnutí jejich zachráncem. Poučný pro nás může být i osud prostých Egypťanů, který přivodila krize. Aby v době hladu zachránili své životy, přišli o všechen majetek, půdu a nakonec museli prodat svou osobu a výnosy své budoucí práce, tedy ztratili svobodu, upadli do otroctví a farao se stal jejich absolutním pánem (Gen 47, 14–26).

Naše nepřipravenost na současnou krizi je v podstatě naším postojem duchovním, a pokud neprohlédneme, může mít další neblahé důsledky. Stav nouze opět odhalil, že člověk nemůže být sám sobě bohem a stvořit ráj na zemi. Vždyť omezení způsobená rizikem nákazy předčí mnohá postní doporučení a příkazy církve, které už dávno drtivá většina společnosti nerespektuje. Naše společnost a kultura, která vyloučila Boha z veřejného života, stejně jako bratři Josefa a farizeové uzdraveného slepce a všechny ty, kteří veřejně vyznali Mesiáše, nic nezmůže proti uskutečnění Božího záměru spásy lidstva. Bůh nás ústy proroka Izajáše vyzývá k obrácení od takového jednání, které označuje za cestu svévolníka, a dodává: „Neboť nejsou mé myšlenky myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho“ (Iz 55, 7–9).
Letošní postní doba je pro nás výzvou, aby sůl země neztratila svoji chuť a nemusela být vyhozena.(srov. Mat 5, 13).