„Co se divíš? Pan papež je profesor!“ usadila mě jednou manželka, když jsem nahlas obdivoval, jak Benedikt XVI. v kázání vysvětlil teologickou otázku, kterou jsem se do té doby trápil. Ovšem: profesory teologie původně byli i Jan Pavel II. a František, o předchůdcích nemluvě. Ale od Benedikta XVI., od jeho slov a gest, se tohle povolání odpárat nedá.
A to už od prvních vteřin jeho pontifikátu. Zažil jsem čtyři volby papežů a v televizi viděl čtyři „balkónové scény“ u Svatého Petra ve Vatikáně. Každý z těch čtyř svou volbu nesl jinak. Zatímco Wojtyła objal rukama publikum a rozzářil tvář jako na divadle, Ratzinger sice také rozpažil, ale hned dal ruce zpátky, jako by si vzpomněl, že na přednáškách se něco takového nedělá. Jen ten úsměv nezrušil – mírný, skoro neznatelný – a ponechal si ho až do dne své abdikace.
Každý papež za mého života měl své odpůrce, ale Benedikt jich měl o poznání víc. Hájil jsem ho v osobních diskusích i v médiích a dovoluji si prohlásit, že v tom nebyl žádný konjunkturalismus, žádné převlečení kabátu poté, co se změnilo vedení. Obdivoval jsem Josepha Ratzingera dávno předtím, než se stal papežem, a to zcela spontánně. Po pádu komunismu, když zavládla svoboda tisku, jsem v náboženských tiskovinách (i s církevním schválením) četl všelijaké názory, které často neladily s tím, co jsem se učil v náboženství nebo slyšel od svých rodičů a kněží. Provokující teorie, které mi zdvořile i přezíravě naznačovaly, že to, jak věřím, taková ta „tradiční lidová zbožnost“, je už pasé a naprosto nestačí tempu dnešního světa, s kterým přece musíme vést dialog, a ne trvat na tom, že jediná spása pro něj je křesťanství.
A tu jsem v té mozaice článků zahlédl texty jakéhosi kardinála Ratzingera. Nejsa teolog ani církevní funkcionář, toho člověka jsem neznal. Ostatně jména a tituly vatikánských prefektů a sekretářů mi tehdy v útlém mládí zněly jako jména mytických bytostí: Řím byl pro mě daleko. Ale ty Ratzingerovy články mi padly do oka. Mluvily jasně. Nemlžily. Nedělaly ze mě pánbíčkáře ze zapadlé vísky, ale zároveň neargumentovaly naivně a nelogicky: nebylo to žádné nadšenecké pobožnůstkářství, jaké tehdy také bývalo protiváhou šviháckého modernismu. Začal jsem si ty články vystřihovat. Brzo potom u nás vyšly jeho první knihy, mimo jiné knižní rozhovor O víře dnes. Když se pak kardinál Ratzinger stal papežem, byl to jediný kandidát, o kterém jsem něco věděl. Česky řečeno, měl jsem ho přečteného.
Za to vděčím papeži Benediktovi snad nejvíc: že nás méně školené věřící povzbudil, že nevěříme falešně. Že nemáme propadat komplexu méněcennosti, když nejsme schopni přijmout ty nejaktuálnější a nejpřevratnější teologické koncepce. Že se nemáme bát ani vážených filozofů a spisovatelů zpoza církve, kteří nám ve svých jinak pozoruhodných dílech tvrdí, že naše náboženství není logické. Víra potřebuje rozum a rozum potřebuje víru. To jsme jaksi rámcově věděli už od Jana Pavla II. a z dokumentů Druhého vatikánského koncilu, ale Benedikt XVI. to – aspoň pro mě – dokázal vyložit tak přesvědčivě, že jsem v této intuici o značný kus pokročil. Byť bylo – a je dodnes – potřebné se do jeho kázání a spisů beze spěchu začíst.
Média mu ovšem nasadila psí hlavu už od začátku, když si ho Jan Pavel II. vybral jako prefekta Kongregace pro nauku víry. Hned to byl „Panzerkardinal“, který brání pokrokovému vývoji církve po koncilu. Z jedné strany to bylo logické: kardinál Ratzinger udělal víc rázných opatření disciplinárního rázu, s kterými by jiní možná váhali. I několik jeho papežských rozhodnutí vyvolalo mezi liberálnějšími „slušňáky“ zděšení. Ale na druhé straně, když vezmeme obsah jeho prohlášení a také způsob jeho vystupování, ta přezdívka nedává smysl. Viděl jsem papeže Benedikta mnohokrát v televizi a jednou i napřímo. Bylo to na jeho setkání s akademiky v Praze ve Vladislavském sále. Kráčel asi tři metry od nás. Okamžitě mě překvapilo, že na obrazovce má jakoby normální rozměry, kdežto tady „v reálu“ je mnohem menší. Arcibiskup Graubner vedle něho vypadal jako věž katedrály vedle sanktusové vížky. To je ale pápěrka, řekl jsem si až neuctivě: kdyby za ním někdo kýchl, tak ten drobný mužík v bílém vylétne oknem jako kdysi Slavata a Martinic (ano, bylo to v tomtéž hradním paláci, kde došlo roku 1618 k defenestraci). Jakýpak pancéřovaný kardinál? Ve všech textech, co jsem stačil přečíst, i v těch polemických, se vyjadřoval zpravidla nevzrušeným odborným stylem a o druhých psal uctivě, i když některé zásadně kritizoval. A na veřejnosti vždycky mluvil tichým až monotónním hlasem: inu, profesor, žádný táborový řečník ani pouťový kazatel. Ale média si pořád mlela svoje: je to inkvizitor, konzervativec, obhájce překonaných teorií, vůdce totalitních směrů v církvi, brzda pokroku.
Budiž, tedy brzda. A i kdyby to byla pravda, jako že není: každé správné auto musí mít spolehlivou brzdu.
A dovolím si ještě dvě slovní ilustrace faktu, že v kardinálu Ratzingerovi = papeži Benediktovi se nám ukazovala velká osobnost drobné postavy. Náš vzácný přítel a dávný redaktor Katolického týdeníku dr. Miroslav Krejčíř vzpomínal, jak ho jednou počátkem 90. let zahlédl v Římě: nenápadný človíček v baretu a s aktovkou se šinul po liduprázdném náměstí a mířil k palácům Vatikánu. Doktor Krejčíř ho poznal. Dodal si odvahy, využil své skvělé němčiny a pana kardinála oslovil. Ten se ho nezalekl, i když neměl ochranku, pana redaktora přijal, poskytl mu stručný rozhovor a vlastnoručně se mu podepsal. Ten podpis pak byl přetištěn v našich novinách. A naši synové ho doslova řečeno potkali na Světovém setkání mládeže roku 2005 v Německu. Čirou náhodou si stoupli na břeh Rýna právě v místech, kde „Benedetto“ vystoupil z lodi. Viděli ho snad z pěti metrů.
Joseph Ratzinger = Benedikt XVI. byl navíc muzikant, ctitel Bacha a Mozarta, školený klavírista. Bylo to poznat (slyšet) i na hudební složce papežských bohoslužeb. Také tím mi byl osobně o mnoho bližší.
Jednou mi jeden pouliční prodavač nabízel Bhagavatghítu. Že prý mi ji dá zadarmo. Slušně jsem odmítl, že bych na ni neměl čas: „Ještě jsem nepřečetl všechny knihy Benedikta XVI.“ Využívám této vzpomínky, abych se podělil o dojmy z četby a doporučil to, co mě nejvíc zaujalo. Jeden titul už jsem zmínil: O víře dnes. Ten si otvírám doteď, když zase zahlédnu v křesťanských médiích mudrování o mariánské úctě, očistci nebo svěcení žen. Během liturgického roku rád sahám po jednom z dílů trilogie Ježíš Nazaretský – podle toho, který svátek se zrovna slaví. Když toto dílo vyšlo, jeden bývalý teolog ho uvítal recenzí s názvem „Když papež píše ikonu“. Asi tím chtěl naznačit, že papež v této knize žádný teologický objev nepředkládá, a kdyby nebyl papežem, možná by mu ji nikde nevydali. A nad tím jsem si řekl: jestli papež píše ikonu, pak ten teolog by napsal leda karikaturu. Pro nás příznivce důstojné bohoslužby je obzvlášť poučná kniha Duch liturgie: slouží i k zpytování svědomí, jak to v našich kostelích vedeme, i k inspiraci, co dobrého v této oblasti můžeme udělat. A nakonec něco o posledních věcech člověka. Jedna teologická celebrita nedávno v knižním rozhovoru k mému údivu zpochybnila víru v nesmrtelnost duše. Což je ovšem jedna z tzv. šestera základních pravd víry. A protože ta celebrita krátce nato zemřela, nechtěl jsem ji kritizovat v médiích. Místo toho jsem si přečetl knihu Josepha Ratzingera Eschatologie – smrt a věčný život. Tak precizní vysvětlení oné otázky jsem jinde nenašel: objemná teologická studie tu stovkami citátů a řetězcem argumentů přesvědčivě zdůvodňuje totéž, co zaujímá jeden jediný řádek v našem katechismu. „Tak věříme, tak věří církev...,“ zní mi v uších věta z křestního obřadu.
Smrt papeže Benedikta se dala očekávat. Potvrdila nám (i mně, který jsem se napřed bouřil), že „B16“ (tak ho nazývají naši potomci) tenkrát opravdu odstoupil ze zdravotních důvodů, že to nebylo jenom diplomatické zdůvodnění. A zdá se mi symbolické, že přišla v poslední den roku, v den památky svatého papeže Silvestra I. Benedikt XVI. byl papežem ve dvojici už v závěru svého života – a možná jednou bude papežem ve dvojici i na stránkách církevního kalendáře. Je to můj ryze osobní, do dneška hluboce skrývaný sen: že někdy bude v breviáři aspoň jedno z druhých čtení „z katecheze papeže Benedikta XVI., učitele církve“. Věděl bych i, které, a mohl bych je doporučit. Ale to zatím velice, převelice předbíhám.