Téma prezidentských voleb poněkud přesytilo veřejný prostor i naše mysli. Před volbami se publikují odhady a analýzy, po volbách analýzy a dohady, proč jsou výsledky hlasování takové, jaké jsou. Do tohoto mlýna nechci přispívat se svojí troškou, ale zaujaly mne postoje lidí a změny chování ve společnosti. Nejen předvolební argumentace, ale i motivy našeho voličského rozhodování odkazují v poslední instanci k rovině duchovní. 
Většina politologických pouček o rozhodování ve volbách tvrdí, že voliči se rozhodují na základě svých zájmů. Zvolená politická reprezentace pak představuje zastoupení všech relevantních dílčích zájmů v takové proporci, jak se vyskytují ve společnosti. Vláda se opírá o většinu, která je utvořena koalicí navzájem nepříliš vzdálených názorových a zájmových skupin. V této logické konstrukci prakticky chybí duchovní rozměr člověka, jeho rozhodování mezi dobrem a zlem.
Je třeba rozlišit veřejně hlásanou argumentaci k obhajobě svých rozhodnutí od vnitřních sebeobhajujících a sebeospravedlňujících výkladů různých polehčujících a „rozumných“ důvodů pro určité jednání, které i u otrlejších lidí zanechává otazníky a neodbytné pochybnosti. Posledním, dle mého pohledu nejdůležitějším předmětem, který umožňuje nejlépe porozumět důvodům našeho rozhodování, je zkoumání pravé (pravdivé) motivace, která k němu vedla. Je to úkol nejobtížnější a závěry takové analýzy je nesnadné podpořit dostatečným množstvím nezpochybnitelných důkazů. Právě v motivaci lidského jednání vystupuje do popředí duchovní rozměr člověka. 
Pravou motivaci rozhodování je možné dedukovat i z veřejně zastávaných názorů a příležitostných vyjádření. Na člověka nelze pohlížet růžovými brýlemi utopií. Jedním z účelů vyjádření je vytyčení co nejširšího prostoru pro svoje rozhodnutí a jejich ospravedlnění. Dopouštíme se tím ohýbání pravdy. Snaha nalinkovat si širokou vlastní cestu je zastíracím manévrem, který má zakrýt, že jsme ze správné cesty častokrát sešli. Klameme sebe i druhé myšlenkou, že chyba, hřích, není na naší straně. Když se něco nepovedlo, mohou za to jiní. Široká cesta je pohodlná. Stejně jako naše sobecké zájmy, které často provázejí obavy a strach, že nezískáme tolik, kolik získat toužíme. Důsledky jsou vždy neblahé.
Pro křesťana nemají být volby rozhodováním vzešlým z prosazování jeho sobeckých zájmů. Svým hlasem rozhodujeme i o dalších spoluobčanech, o jejich právech, budoucnosti a jejich dobru. V souladu s tradicí křesťanského myšlení hovoříme o obecném dobru, bonum commune, kam náleží i úsilí o hledání a nalézání spravedlnosti. Zúčastnit se voleb je více projevem občanské zodpovědnosti než občanské povinnosti. Zodpovědnosti za dobro pro naše bližní. Jít k volbám a správně se rozhodnout, koho volit, je proto aktem lásky, lásky nejen k nejbližším, ale i k lidem nám neznámým, kterým má naše rozhodnutí přinést dobro, tedy obecné dobro. 
Každý, kdo říká, že volby nic nezmění, že stejně si není z čeho a mezi kým vybírat, z pohledu obecného dobra nemluví pravdu. Křesťansky nahlíženo, nepohlíží na výběr očima svých bližních, nestará se o jejich dobro. Každý, kdo prohlašuje, že je jedno, kdo bude zvolen, lže. Ani, s nadsázkou řečeno, to není matematicky a logicky „jedno“. Volba je vždy dvojí, vždy jsou alespoň dvě varianty. A je na našem svědomí, zodpovědnosti a schopnosti ocenit neskutečnou hodnotu svobody, která je darem Božím, abychom se rozhodli, která strana, který kandidát je dle našeho poznání lepší a který je horší. Jedním z předpokladů šíření zla je lhostejnost. Setkáváme se s ní i v tvrzení, že volby nic nezmění. Jedná se o častý projev lhostejnosti k druhým, nezájmem o jejich oprávněné potřeby, o obecné dobro. Zastávat taková stanoviska nasvědčuje nedostatku lásky, jednomu z projevů sobectví. 
Sobectví, které provází přepjatý individualismus, vede k názoru, že si ve volbách vybíráme menší zlo. Ve svobodné společnosti se ve skutečnosti nikdy nesetkáme pouze se zcela špatnými možnostmi volby (ve volbách). Tak jako se stále setkáváme s lidmi, kteří jsou ochotni vzdát se svých sobeckých zájmů ve prospěch dobra pro druhé, tak ve volbách se o hlasy ucházejí strany nebo kandidáti, kteří svým dosavadním jednáním a nabízeným programem usilují o obecné dobro. Rozumem rozpoznáme, které volební programy a kteří kandidáti nabízejí utopii, od těch, kteří představují konkrétní kroky ke zlepšení některých problémů. Představa, že náš svět je nenapravitelně zkažený a že směřuje k neodvratnému krachu, je vizí povahy ryze duchovní. S křesťanskou vírou v Boží prozřetelnost, která „vládne dějinám“, Boží vykupitelskou lásku a milosrdenství nemá nic společného. Pokud se obracíme k sobě jako měřítku dobra, jsou skeptické soudy o povaze světa, který spoluvytváříme, a jeho, ve skutečnosti ale naší budoucnosti oprávněné. S Boží přítomností se ve světě setkáváme nejen prostřednictvím toho, co Bůh stvořil, a je to dobré, a prostřednictvím dějin, které jsou dějinami spásy. S Bohem se setkáváme v každém bližním. Všichni v sobě neseme obraz Boží, a proto do každého člověka Bůh vložil touhu po dobru, lásce, kráse a spravedlnosti a po setkání s Ním, který představuje jejich plnost. I ve volbách se objevuje obecné dobro jako vlastnost přicházejícího Božího království, které se začalo uskutečňovat již zde na zemi. Záleží pouze na našem duchovním nastavení, zda jsme ochotni jej rozpoznat.
Dobro poráží zlo také ve volbách a naopak. Je to i naše občanská zkušenost. Je to jeden z důkazů existence skutečné svobody dané člověku, možnosti reálné volby. Rozhodování ve volbách se svojí podstatou vztahuje k duchovní rovině člověka. Volby nejsou pouze rozhodováním o individuálních zájmech. Volby jsou jedním z neopomenutelných konstitutivních znaků svobodného společenství. Dalším takovýmto konstitutivním znakem svobodného společenství je ochota upřednostnit dobro druhých před vlastními sobeckými zájmy. Jít k volbám je nejmenším projevem našeho vztahu k bližním a minimalistickým vyjádřením ochoty pro ně něco udělat. Svatý Augustin by nejspíše připustil, že také při rozhodování před volebními urnami se v 21. století již zde na Zemi uskutečňuje Boží království v naší „Obci Boží“.