Dne 5. června 1898 se Staroměstské náměstí proměnilo odpoledne v důstojný chrám pod širým nebem, do něhož v nejlepším pořádku se dostavili ctitelé mariánští z královské matičky Prahy, zbožně zde vykonali svou pobožnost a v klidu rozešli se, podavše důkaz své úcty a lásky. Dvě věci padají na váhu: zbožná ochota, s jakou tisícové katolíků chvátali k památné soše, a zuřivost, s jakou se potkala u tak zvaných svobodomyslných...

Číst dál...

Neděle ráno ve městě: několik samotářů míří do práce, mírně živo je jenom kolem nádraží a v historickém centru liduprázdno. I kostel je zatím prázdný, svítí jenom pár paprsků přes okno a ještě voní kadidlo po večerní slavnosti. V boční kapli, kde bývá Boží hrob, už není ležící figura, ale tabulka s nápisem: „Vstal, není tady.“

Číst dál...

„Sám o sobě jsem ničím. Vše jsem dostal od Boha.“
„Pýcha je zdrojem všeho zla a pokora přitahuje všechny dobré věci.“
„Pýcha rozděluje, zatímco pokora spojuje a vytváří sounáležitost.“
„Svatost duše se měří její pokorou.“

Číst dál...

Postních nedělí je pět, počítáme-li i Květnou neděli, která k nim samozřejmě patří, šest. Mají své tradiční názvy (Invocavit, Reminiscere, Oculi, Laetare, Judica, Palmarum). Jde o první slovo ze vstupní antifony (tedy vlastně o první slovo liturgie) podle starého latinského misálu; nejčastěji je antifona vzata ze žalmů. V nové liturgii po Druhém vatikánském koncilu jsou antifony stejné (což možná překvapí některé kritiky nové liturgie), jen jsou ovšem v jazyce lidu – a někde přibyla navíc nová možnost, pro kterou se může celebrant rozhodnout...

Číst dál...

V korunce k Božímu milosrdenství, kterou přijala ve vidění sestra Faustyna, se modlíme: „Věčný Otče, obětuji ti tělo a krev, duši a božství tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista na smír za hříchy naše i celého světa.“ Nad tím se objevuje otázka: Tělo a krev, to je jasné, to jsou složky Nejsvětější svátosti. Ale co ta duše a božství? Jak se do té čtveřice „obětních darů“ dostaly?

Číst dál...