Malý fejeton o sněhu

Je to pár dní, co i v městě Brně napadl sníh. Sněžit začalo v úterý navečer, chumelilo přes noc a ráno bylo bílo ? pokud jste nevstávali příliš brzy, od domů už vedly proházené chodníčky a školáci se cestou na vyučování koulovali. Na silnicích a frekventovaných chodnících v centru  se sice běloučké pápěří záhy změnilo v hnědavou kaši, ale skoro všude jinde sníh zůstal. A bylo ho dost, takže brzy začali po městě vyrůstat sněhuláci. Viděla jsem sněhového muže měřícího přes dva metry, kterého uváleli vysokoškoláci; ”sněhulačku“, kterou postavily řeholnice a kabriolet, k jehož stavění si odběhlo pár dospěláků od pracovních povinností. Taková hezká zimní radost.

Vzpomínám na okamžiky zkraje února, které jsem strávila v horách. I když cesta byla jakž takž prošlapaná, k chalupě jsme se trmáceli mokrým  sněhem dlouho. Poklop na studánce byl těžký, sotva jsem to zmrzlé a zasněžené dřevo zvedla. ”Jak to dělali ti naši předci? Že by nám v žilách ztuhla krev?“ ptala se má sestra. ”To víš, tenkrát nemohli být lidé tlustí“ řekla moje maminka. Nešlo to. Aby se na samotách neodřízli od světa, museli den co den prošlapávat chodníky a všechno nosit na hřbetě. ”Takovou zimu jsem snad neviděla!“ volala kamarádka. Bylo ticho, jaké bývá, když ptáci ještě nezpívají a zvěř je kvůli vysokému sněhu uvězněná v lese. Takový těžký život v zimě. (Sníh je tam nejkrásnější, třpytí se.)

 

Renata Bělunková