O víře a mentalitě trhu

 


Nejhorší je, když nějaký jev, který má své logické, pevné místo v řádu světa, začne být uplatňován někde jinde, kam nepatří; příkladů na to je mnoho. Jedním z méně závažných je, když se uplatňuje mentalita trhu při uvažování o náboženství. ”Mně se na křesťanství nelíbí, že je to takové jednou a dost,“ říkala mi jedna středně vzdělaná dáma, ”že už nedává člověku druhou šanci na život tady na zemi, to si radši vyberu buddhismus, ten mi připadá lepší...“ Jako by se přehrabovala ve zboží v hypermarketu.


Je to tak: nabídka různých světonázorů, věr a sekt leží před námi jako v regálu. Můžeme navštívit veřejná náboženská shromáždění velkého počtu církví a komu je to málo, ještě leccos uslyší na ulici. V běžném knihkupectví je k mání tolikero různé pohanské víry, jako před patnácti a více lety marxismu-leninismu. Rozdíl je ale v tom, že pohanství si na sebe dnes vydělá samo a není masivně dotováno ze státního budgetu... Koupit si ovšem můžete bez problémů i Korán či různá vydání Bible, tedy knihy, jež u nás za komunismu sice také několikrát vyšla, ale výtisků bylo tak málo, že se sem Bible pašovaly ze zahraničí; sám jsem desítky let žil s takovými pašovanými exempláři... (Jednou k nám nadšení mladí Američané tajně dovezli i celý kufr kapesních formátů Bible v ruštině a moc jim přišlo líto, když se dozvěděli, že u nás nemluvíme rusky. Do měsíce byl ale kufr v Sovětském svazu, dopravil jej tam s pocitem že dělá dobrou věc nějaký nevěřící český pracovník zahraničního obchodu - možná to byla vůle Boží, to ”mezipřistání“ v Československu, protože českého soudruha na letišti určitě prohlíželi méně, než než amerického turistu... Ale promiňte odbočku, zpět k tématu.)


Nebezpečí tohoto supermarketového náboženského uvažování ovšem není podle mého názoru nijak velké především proto, že takto uvažuje jenom ten, kdo ve skutečnosti Pravdu vůbec nehledá a nehledal by ji, ani kdyby uvažoval jinak - prostě je rozhodnut dopřát si něco náboženského tak, jako si dává zákusek ke kafi; rozumný člověk, který hledá Boha, ovšem ví, že to není lidská bytost, kdo určuje témata a stanoví agendu víry. ”Nevybrali jste si vy mě, ale já vás,“ říká nám Ježíš. Naše víra je naše asi tolik, nakolik jsme si sami dali mozek a ledviny a plíce a vyprojektovali svoji výměnu látkovou.


Jsme naslouchající, ne vyučující. Jsme ti, kdo se táží, ne ti, kdo odpovídají. Jsme obdarovaní, ne ti, kdo si vybírají. Jsme děti Boží, ne rovnocenní partneři v dialogu ”já pán ? ty pán“... Jsme suverénní, máme svobodnou vůli, ale jen proto, že nám ji Stvořitel ve svém svobodném úradku dal. Nebyli bychom bez něj ani schopni si ji přát, nežli jsme ji obdrželi...


Je to krásné a je to pocit bezpečí, že rozhodnutí o tom, co je pravda a co není, nespočívá v konečném důsledku na nás, že neneseme zodpovědnost za nic, než za své uši a za své srdce, jen za své naslouchání a poslouchání. - Já vím, i to je strašidelně mnoho na zodpovědnosti, ale je to přece jenom jiné, než kdyby byl náš život a celý svět JENOM takový, jaký si jej my lidé uděláme.



František Schildberger