Úmrtí Otty Habsbursko-Lotrinského, našeho posledního korunního prince a následníka trůnu, nám připomnělo rakouské dědictví a dnešní náhled na ně. V hodnocení osobnosti tohoto evropského politika byla naše média celkem věcná, docela spravedlivá a vzhledem k našim národním specifikům i neobvykle slušná. Je to jistá shoda okolností, že v tomto roce, jen o několik měsíců dříve než zemřel tento náš poslední významný Rakušan, který na trůn v Praze nikdy nedosedl, vyšla kniha o dalším našem politikovi, generačně starším, který však nejvyšší funkci na Hradě zastával. Jiří Gruša napsal o Habsburkově generačním předchůdci knihu „Beneš jako Rakušan“.

Zvolené téma, Grušův styl psaní, doprovodné rozhovory a výměny názorů se současnou hlavou státu vzbudily patřičný ohlas a polemiku. Nejen proto však stojí za to knihu číst.

Jiří Gruša ve své eseji zpracovává historické téma (minulost patří prý jen historikům) jazykem beletristickým, románovým. Navíc se přímo vyžívá, jak je pro něj typické, v lingvistických exkurzech, zkratkách a slovních hříčkách.

Literární stránka díla, jak již řečeno, není jedinou kvalitativní rovinou, na které můžeme práci hodnotit. Zcela samostatnou pozornost si zaslouží přístup historický. Autor navzdory zjednodušujícímu pohledu většiny kritiků nepracuje pouze s literaturou a prameny, četně a pečlivě doloženými. Zvolil si také navýsost odbornou metodu zpracování historie, analýzu mentalit. Kromě hlavního „hrdiny“ se v knize prolíná několik dalších politických představitelů té doby, kteří jsou přinejmenším zasazeni do zvoleného rámce vyprávění (Kramář, Gottwald, Masaryk, Drtina).

Výjimku reprezentuje životní protihráč Edvarda Beneše, Adolf Hitler, který je podán ve styčných časových obdobích se stejnou pečlivostí a plasticitou. Drama obou, se známým koncem, tím může vylíčit u obou nesmiřitelných odpůrců nejen blízkost jejich teritoriálních a rakouských kořenů, ale i dobových ideologických schémat a způsobů vnímání role národní politiky. A výsledně je oba zobrazit jakožto v mnohém vzájemně svázané, blízké souputníky.

Zkrátka životní kauza Edvarda Beneše je u Gruši pojata jako případová studie vykreslující vývoj a charakter středoevropských politických elit od vzniku Versailleského systému do sovětského nástupu ve východní Evropě.

Grušova pečlivě zpracovaná práce avšak vybočuje závěrem i z žánru odborné historické studie. Celkem nepozorovaně překračuje hranici, za níž se skrývá další rozměr autorovy osobnosti, diplomacie a sklony k politologii a politické filosofii. Po sebevědomém postoji, který autor zaujímá k době svého nejčasnějšího dětství a jejím představitelům a událostem, docela pokorně, a proto vcelku nenápadně nastoluje otázky, které se snad bojí přímo vyslovit. Slouží k tomu vedlejší dějový příběh, propojující první polovinu minulého století se současností. Jiří Gruša na základě své kritické analýzy – smetající téměř všechna dožívající ideologická placeba vzešlá z nacionalismů a socialismů 19. a 20. století na pověstné smetiště dějin – otevírá diskusi o povaze české státnosti, naší současné politické identitě, našem místě v dnešním světě a tomu odpovídající zahraniční politice. Je to diskuse o hodnotách a jejich uplatnění ve veřejném a politickém životě, diskuse, která zračí konec cesty tradičních sekulárních „náboženství“ nahrazujících postupně autentickou religiozitu a Boha, který je vytěsňován nejen z veřejného prostoru, ale i z našich myslí.

Schopnost naší otevřené diskuse o obou „významných Rakušanech“, Ottovi a Edvardovi, je tak malou zkouškou, zda se tragédie 20. století nemohou odehrát znovu v současném nejmodernějším střihu 21. století.

Tak, jak obdobně v euforii po skončení I. světové války nikdo nepředpokládal možnost další tragédie.


(Jiří Gruša: Beneš jako Rakušan, Barrister & Principal, Brno 2011)