Domnívám se, že otázka po postavení křesťana v dnešní společnosti má dvě roviny - veřejnou („mediální“) a osobní.
1. Ve veřejném životě křesťanství nějak zastoupeno nepochybně je, především jako jakási pěna (když jsou Vánoce, v novinách zpravidla najdeme rozhovor s nějakým představitelem církve apod.). Křesťanství je v zásadě tolerováno, ovšem pokud je rozředěno natolik, že současnou společnost neprovokuje. Dojde-li na ožehavé téma, jako např. potraty či sexuální výchova, je zle. Tak je tomu víceméně v celé západní Evropě; média a politika kráčejí jiným, opačným směrem než křesťanství. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že křesťanství není jednolitý proud a má mnoho podob od ultraliberálních po ultrakonzervativní, přičemž mediálně nejviditelnější bývají často krajní póly, což zkresluje celkový dojem u většinové společnosti. (S tím také souvisí otázka, kolik je ve skutečnosti křesťanů, kteří jsou ochotni pro svou víru něco obětovat: čas, peníze, kariéru apod. To si vůbec netroufám odhadnout, a ani mi to nepřísluší. Někdy vnímám určitou schizofrenii, propast mezi nedělním křesťanstvím a chováním po zbytek týdne, ale to by bylo na jiné téma.)
Pokud jde o Evropskou unii, cítím se v ní poněkud rozporně, asi jako v sametových drápcích: její sevření nebolí, otázkou je, jak dlouho nebude bolet. V EU je křesťanství zastoupeno silněji než u nás a politická kultura je celkově kultivovanější, odtud pocit určitého bezpečí. Na druhou stranu evropské elity razí více či méně jasnou protikřesťanskou politiku, to musí vidět každý.
2. Osobní rovina je pochopitelně individuální. Já např. bydlím na Moravě, v naší vesnici je v neděli plný kostel, v našem bytovém domě (novostavba), kde žijí samé „náplavy“, dokonce z dvanácti rodin chodí pět (!) pravidelně do kostela, nemám tedy pocit nějaké izolace. V bývalém zaměstnání (střední škola) jsem byl spíš výjimka, ale nezaznamenal jsem nějaké negativní reakce vůči sobě ze strany kolegů; ze strany žáků občas ano, ale někdy byly spíš legrační, jindy provokující učitelskou autoritu (kdybych se prohlásil za ateistu, bylo by to stejné). U některých žáků (drtivá většina z nich byla naprosto nedotčená vírou, jejich rodiny podle toho bohužel vypadaly) jsem vnímal spíš určitou zvědavost, asi jako když vidíme exotické zvíře, spojenou občas s neurčitým očekáváním „něčeho“. Jejich ponětí o víře bylo formováno hlavně médii, takže spíš tragikomické.
S kolegyněmi v kabinetě jsme se občas bavili i o věcech náboženských se vzájemným respektem. Myslím, že pokud jde o osobní rovinu, tam my křesťané budeme mít takový prostor, jaký si vybudujeme. Znám řadu lidí, kteří svou obětavostí, laskavostí a charakterností dělají křesťanství čest.To je jediná cesta, která má smysl. Nemá cenu skuhrat na nepřízeň doby. Křesťan nemá být občanem první kategorie, jako jím nebyl ani Pán Ježíš. Obnova společnosti musí přijít zdola, nedá se nadekretovat zákony a vyhláškami. Zdá se mi, že právě v dnešní době je aktuální znovu pročíst a promodlit Skutky apoštolů a epištoly, protože naše situace je v mnohé analogická. Jen pár příkladů:
Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu „v den navštívení“. (1 Pt 2:11-13)
A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (...) Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.“ (Ř 12:2, 15-16)
Občas přemýšlím nad přirovnáním křesťanů k soli země; sůl v polévce je „neviditelná“, rozpustí se, ale stačí lžička, a její přítomnost bezpečně poznáme podle chuti, která se výrazně změní. Stačí lžička.
...........
Autor je vědecký pracovník (bývalý učitel), ženatý, 31 let, jedna dcera. Žije v Brněnské diecézi. Katolíkem se stal až v dospělosti.