Můj milý deníčku, o čem bych ti měl psát, když jsem teď pořád doma a jsem nemocný? O tom, co čtu? Skoro nic nečtu. Občas vezmu do ruky něco, o čem bych, kdybych se jen zmínil, že to mám u postele, musel dodat pro věřící křesťany pár odstavců na vysvětlení, proč čtu takovou ohavnost (a ještě zastaralou: myslím, že v seriosní vědecké práci by si ji dnes už nikdo netroufl citovat – a také není proč), a hned vzápětí napsat pár stránek na vysvětlenou zas pro nevěřící (pro nevěřící nekřesťany i nevěřící křesťany), proč že takové klasické dílo (i když, pravda, už poněkud překonané) považuji za ohavnost... Tak. Teď sice ten titul neprozradím, ale myslím, že každý z nás by si lehce vzpomněl na háfo knížek, které naplňují svrchu řečenou charakteristiku...

Taky čtu (no, čtu – nápodobně, taky mi leží u postele a občas ho vezmu do ruky) životopis svatého Josemaríi Escrivá. Je to několikasetstránkový první svazek třídílného kompletu. A je to převeliká nuda: kde bydleli jeho rodiče, kam chodil do školy a tak. Ale bylo mi řečeno, že to mám přečíst, abych lépe porozuměl tomu, co bude následovat a co už žádná nuda nebude. Takže taky taková četba pro čas nemoci & rekonvalescence, kdy člověk ještě nikam nemůže, a má proto čas, kdy jeho vnímání je ještě poněkud otupeno a utopeno, ale už ne zas tak příliš...

„Nemoc po koflíčcích přichází a po lžičkách odchází“ – to říkala moje babička. Narodila se v 80. létech ještě předminulého století. Jako dcera ze statku a manželka vedoucího slévárny, jež vyráběla matice & šrouby pro všechny továrny nábytkářské firmy Thonet & Mundus na Moravě, žila s rodinou ve služebním rodinném domě v areálu slévárny na břehu Bečvy a vedla velikou domácnost se zahradou, ovcemi, kozou a dalším zemědělstvím. Moje maminka tam prožila krásné dětství se zvířaty i technikou. Ovečky byly k lásce a koza (hnědá, ne bílá) téměř rovnocenný partner v dětských hrách; kočka byla důstojná a moudrá a přes řeku Bečvu vedla po zvláštním mostě vnitropodniková železnice s malými vozíky, kterými se děti směly vozit... Babičku jsem znal, prožil jsem s ní celé své dětství, ale malý prvorepublikový ráj na Valašsku už znám jenom z vyprávění. (Jednou jsme se tam s maminkou vypravili, ale socialistická dílenská periferie měla k místům jejího dětství natolik daleko, že maminka se nechtěla na tom místě ani víc rozhlížet, a jen jsme tam přišli, hned jsme zas odešli.)  

Dědeček byl německé národnosti, a ač česky mluvil dokonale, nikdy se nezbavil německého akcentu. Proslavil se tím, že jednou, to když nadšení dělníků pro tehdy nové sovětské Rusko zrovna vrcholilo, přišel ráno do slévárny a pracovníkům, kteří tam v hloučku diskutovali nad rozevřeným komunistickým tiskem, v klidu řekl: „Tchák, mladencí, a dneska se u nás dělat budé, i kdyby sám Lenin přišel!“

Ale to jsem se od své nemoci dostal daleko. Taky si, vážení čtenáři, když jste nemocní (ne že bych vám to přál), vzpomínáte na věci, na které si jinak nevzpomenete, jak je rok dlouhý?