Jako křesťan se v dnešní České republice cítím celkem svobodně, zejména ve srovnání s první polovinou mého života. Je to však svoboda velmi křehká, snad nejistá a splácená určitou mírou menšího životního komfortu, občanské nepohody. Křesťanství a z něj vycházející názory a postoje jsou v dnešní společnosti nevítané až nežádoucí, odsouvané na samý okraj legálního prostoru. Sekulární, již zcela postkřesťanská česká společnost začíná uplatňovat právo na existenci jen jedné pravdy, a to té, která odpovídá postojům a zájmům většiny s tím, že v praxi mohou být jiné názory pouze tolerovány. Odpovídá to i naší národní tradici. Nyní je zkoumáno, zda tolerance má být bezbřehá či je třeba stanovit jí ve společnosti hranice, nebo konečně zda tento stav může být dočasný nebo trvalý.
Nepochybně má položená otázka svoji druhou, nevyslovenou část. Jaký jsem jako křesťan občan. Jak křesťané naplňují své poslání v dnešní České republice. Přestože odpovědi nebudou k úvodní otázce komplementární, oboje mají společného jmenovatele. Přesvědčení, že víru v radostnou zvěst má dnešní doba ze všeho nejvíce zapotřebí.
Ostatní bylo v díle spásy už dávno učiněno. Jako křesťané můžeme stále pociťovat radost, že občanství v naší pravé a věčné vlasti jsme již natrvalo získali.
Tomáš Drobný, 44 let, ženatý, dvě děti; odborný pracovník Moravského zemského muzea v Brně, Brněnská diecéze.