Po přečtení publikovaných příspěvků na téma současných postojů a postavení křesťanů jako českých občanů mě napadlo několik poznámek věcného, spíše racionálního charakteru. Předně bych chtěl Skleněnému kostelu poděkovat za nastolení diskuse, která se vzácně vede otevřeně, nahlas, ale latentně provází celé období od znovunabytí demokracie.

Demokracii a svobodě je vlastní otevřenost, proto ji vnímám jako charakteristický znak celého uplynulého dvacetiletí. Otevřenost je dispozicí  také vůči vnějšímu světu, sousedním zemím v regionu, transatlantickému prostoru, zejména jeho evropské části. Dvě desetiletí svobodného vývoje a obdobná dějinná zkušenost naší části Evropy umožňuje obecné srovnávání.

V této souvislosti se mi prvně vybaví, že jsme jedinou zemí, která nemá od konce totality dořešené vnitřní uspořádání a vztahy mezi státem a církvemi a zároveň se není schopna dohodnout na podobě smlouvy se Svatým stolcem. Návrh smlouvy již téměř desetiletí bloudí mezi parlamentem a vládou neratifikován. Napadá mne, že je to výsledek vedení českých elit, které se často podbízejí pudům jednoho z nejvíce sekularizovaných národů na světě. V oblasti duchovní podstatná část našich elit s národními předsudky dokonce souzní.

Když jsem obdržel vloni poprvé Season´s greeting místo přání k Vánocům, bylo to odesláno našincem a z české adresy. První svátek vánoční není v češtině dávno novotvarem a spolu s pojmenováním Svátky jara se užívá zejména ve veřejném prostoru dodnes. Letopočet se už několik generací nepočítá od narození Krista; a kříže z veřejného prostoru mizely od první republiky. Po ikonoklasmu 50. let jich zbyl jen zlomek, který je až na výjimky respektován z památkově historických důvodů. 

Dávno před kauzou Buttiglione se bez odezvy šířily naším politickým ovzduším úvahy, že v nejvyšších pozicích na ministerstvu kultury nemohou být věřící křesťané, protože by nebyl zaručen nestranný přístup v oblasti církví. Přitom  toto ministerstvo ignorovalo zrušení části zákona o církvích Ústavním soudem a pokoušelo se je znovu prosadit. Tradiční postoje poslance Pavla Tollnera k homosexualitě či poslance Jiřího Karase k potratům byly diskvalifikovány  s razancí, která by jistě  zabodovala na eurožebříčku dnešní politické korektnosti.

Řeči o svazu zahrádkářů jako paralele role církví v polistopadové společnosti doplnily konkrétní postoje a kroky. Od odmítání ekonomické nezávislosti církví na státu s poukazem, že není možné, aby nějaká organizace disponovala miliardovým majetkem díky restituci, po zarputilé obhajoby vyvlastnění katedrály sv. Víta komunistickým státem před soudy všech stupňů.

Dále přemítám o posunu v úvahách o kooperativním modelu vztahu státu a církví v 90. letech k dnešku, jak o něm vypovídají snahy o zrušení možnosti uznání církevně uzavřených sňatků státem při přípravě nového občanského zákoníku. Také se zamýšlím, zda žiji v zemi, která si neváží duchovních hodnot natolik, aby byla ochotna podporovat jejich programové nositele, např. v praxi církve v oblasti školství. Pak uvažuji o zkušenostech ze života a pozitivech, které přináší svoboda a otevřenost, padání bariér a hroucení se nesmyslných předsudků díky svěžímu proudění, které je umožňují. O pocitech vděčnosti po průlomových návštěvách papežů a radosti nad šířením plodů duchovní tradice nabízené prostřednictvím médií z velehradských setkání lidí dobré vůle. Užitcích duchovní služby v armádě, věznicích a sociální oblasti.

Občas mi zabloudí myšlenka k pocitu trapnosti nad směřováním domácího mediálně povrchního konzervatismu, v jehož falešných tónech stále silněji zaznívá disharmonie z neználkovství transcendence. Proto působí stále více výstředně a směšně.

Nemohu zapomenout na vděčnost, že jsem se tak velké míry svobodného působení  křesťanů v naší zemi dožil.