Bývalí lídři, zejména premiéři, kteří už nejsou premiéři, jsou problém všude na světě: zlobí. Lavice řadového poslance je těsná a tvrdá, tlačí.

Jen někdo se po odchodu z funkce někam zařadí, najde si práci (jistě & samozřejmě mimořádně dobře zaplacenou!) a smíří se s tím, že už se nenavrátí chvíle, kdy ho Sarkozy, Putin a Berlusconi brali za sobě roveň, jeden mu klepal na rameno, druhý byl Vladimir Vladimirovič a třetí jej zval na orgie... Bývalý lídr často udělá ve své mysli rovnítko mezi vítěznou stranou a sebou samým a těžko chápe, jak může strana existovat bez něj. A tak alespoň radí – když pochopí, že o jeho myšlenky, nejsou-li podloženy funkcí, není zájem, tak spílá: „Stav sociálnědemokratické strany je katastrofální!“ (s těmito slovy se loučil i tak rozumný člověk, jako byl rakouský kancléř Kreisky – a partaj v katastrofálním stavu i bez něj pak několikrát vládla a občas něco prohrála, prostě normálně).

Bývalý lídr Jiří Paroubek nadával na internetu, psal paměti – i myslel jsem si, že u toho zůstane. Nezůstane, jak se teď ukázalo.

Petra Paroubková je prostě ambicióznější než Lucie Talmanová.

Je prý čas zkusit, jak obstojí sociálnědemokratická strana bez něj a on bez sociálnědemokratické strany, vzkázal nám včera Jiří Paroubek. Já pán ty pán, jako že strana beze mě a já bez strany, to jsou dva borci stejné váhy... Nejsou, samozřejmě.

Je to věc pana Miloše Zemana, že svoji vcelku úspěšnou politickou kariéru chce zakončit trapným neúspěchem, říkal nám tentýž Paroubek, to ovšem ještě ve funkcích a v sedle, když Miloš Zeman ohlásil kandidaturu do Poslanecké sněmovny s novou Stranou práv občanů – zemanovci... (Pravda, v tomto tehdy ještě naivní Paroubek se nejdřív pokoušel bývalého premiéra Zemana získat jako spojence.)

Je to zvláštní, jak snadno některého člověka opouští jasnozřivost, nejedná-li se o druhého člověka, ale o něj samého. Trapný neúspěch stranu Jiřího Paroubka (pokud ji tedy opravdu vybuduje!) s určitostí nemine. Výhodu má jen v tom, že nezačíná parlamentními volbami, do těch už asi ani nepůjde, nýbrž volbami do zastupitelstev krajů: severní Čechy jsou region natolik rozvrácený, že tam Jiří Paroubek klidně může uspět (krajským hejtmanem, jímž vyhlásil, že bude, ovšem nebude; a lavice řadového zastupitele je ještě víc tvrdá a těsná).

Když Jan Ruml oddělil od ODS svoji novou Unii svobody, která pak po nějakou dobu hrála silnou roli v nejvyšší politice, viděli voliči před sebou jasný a přehledný konflikt, dvojí pojetí politiky, svár dvojí etiky. Když dnes Jiří Paroubek mluví o programových rozdílech jako o motivu rozchodu se sociální demokracií, nevěří tomu nikdo (a snad ani on sám). Když se oddělil bývalý předseda strany Miroslav Kalousek od KDU-ČSL, odešla s ním víc než polovina reprezentace této strany – ale Jiřího Paroubka doprovází jen jediný poslanec, hokejista s malou politickou autoritou a ještě menší zkušeností. I jméno má nová strana příliš dlouhé a nezapamatovatelné (pokud vás napadne při slovech „21. století“ v názvu Paroubkovy strany souvislost s překladem „Bible pro 21. století“, není to, jakkoli je to legrační, souvislost náhodná, jde o personální unii: autorem obou názvů je tentýž člověk; Česko je prostě opravdu dost malé a nestydaté).

A ještě jedna nepřátelská sudička, nesmíme zapomenout, stojí nad kolébkou nové Paroubkovy strany: sudička držící v každé ruce jiný metr. To bylo řečí o tom, když vznikala Topolánkova vláda založená na přeběhlících, že pokud někdo nejde se stranou, na jejíž kandidátce byl zvolen, má opustit poslanecký mandát! A nyní se Paroubek ani Šlégr odstoupit nechystají. Kdo jim pak může ještě něco věřit?