Můj životopis se začal psát v pohnutém roce 1968. Vyrůstal jsem v harmonické, věřící katolické rodině, které se ale v oněch normalizačních dobách nedýchalo zrovna lehce. Z poměrně rozvětveného příbuzenstva zůstali moji rodiče jedinými, kteří svou víru neztratili a nadále praktikovali.

Pamatuji si, že do základní školy, která měla přibližně 300 žáků, jsme docházeli tři z křesťanských rodin.  Občas jsme to od spolužáků dostali pocítit. Zavrženíhodnější bylo, že k podobnému jednání se snížili i někteří učitelé. Doba takové nespravedlnosti přála. Nebylo to snadné pro malého, extrovertního kluka. Ale abych byl upřímný, dávno jsem na ony ústrky zapomněl.

Ve studiu jsem pokračoval na střední a vysoké škole. Socialismus pomaloučku ztrácel dech a leccos nasvědčovalo tomu, že se blíží změna. Svým rodičům vděčím za to, že nám dětem nikdy nelhali o podstatě nespravedlivého systému, který panoval (ve falešné snaze nedopustit, aby se potomek někde neprořekl), a tak jsme byli na změnu velice dobře „ideově“ připraveni.

Doznávám, že o poznání hůře jsem byl připraven na vlastní život v křesťanské víře. Naplnění života jsem spatřoval v znovunabytí politické svobody, možnosti říkat, co si myslím, a dělat, co považuji za správné. Bůh pro mne nikdy nepřestal existovat. Ale neviděl jsem mnoho prostoru pro jeho působení v životě, který se přede mnou otevíral. Byl jsem mladý, zdravý, myslelo mi to a vystačil jsem si sám. Nebo, lépe řečeno, jsem si něco takového myslel.

V sedmnácti jsem našel děvče, které se o tři roky později stalo mojí ženou. Došlo k tomu v posledním roce, který byl socialismu vyměřen. Nebýt jeho pádu, mohli jsme být dáváni za vzor šťastně završené spartakiádní lásky staršího dorostence a dorostenky.

Krátce po seznámení, poté, co jsem jí vyjevil svou vlažnou konfesijní příslušnost, mi má milá s nelíčeným překvapením sdělila, že křesťany považovala za náboženský spolek vymřelý ve středověku. To vypovědělo mnohé o kraji, ve kterém vyrostla, a o poměrech, ze kterých vzešla. Dnes bych takové tvrzení nebral na lehkou váhu. Tenkrát jsem byl mistr světa, po uši zamilovaný (byla a je to pěkná a chytrá holka), a jak už jsem předeslal, vztah k Bohu příliš neřešící mladý muž. 

Došel jsem tak daleko, že jsem po dovršení dospělosti přešel z tábora praktikujících katolíků do šedé zóny těch, kteří Boha pozvolna opouštějí, ale bojí si to přiznat. Jak těžké a bolestné to muselo být pro moje rodiče, je myslím nasnadě. Po mnoha bojích o vlastní víru, a nepopiratelných obětech pro ni, se zdánlivě bezmocně museli dívat, jak jim svět bere prvorozeného syna. Mým sourozencům slouží ke cti, že si podobná klopýtnutí a tím další zranění rodičů odpustili.

Přes moji vlažnost byla má snoubenka týden před svatbou pokřtěna. Pro mne to spíše znamenalo zvyk a přijetí do klubu těch, co nemají rádi komunisty a věří soudruhům navzdory.

Po svatbě jsme se odstěhovali do manželčina rodiště. Začal ten pravý, svobodný život. Ale přišly také povinnosti a první skutečné starosti. Plánovali jsme narození dětí a já začal přemýšlet o tom, jak je budu vychovávat. Tak hloupý, abych neviděl, kam ateistická výchova vede, jsem přece jen nebyl.

A tak, váhavě a krůček po krůčku, tlačen neúprosnou logikou a povzbuzován neočekávanou vstřícností své ženy, jsem se k Bohu vracel.  Byla to klopotná cesta. Pořád jsem byl ten mladý chlap, co se nikdy neunaví, skály může lámat a nic ho nezastaví. Právem o nás mámy říkají, že normální mužský dostane rozum až po třicítce.

Neuplynul ani rok, a splnil se mi sen. Komunismus padl a vrátila se nám politická svoboda. Ještě v prosinci jsem vstoupil do politiky a věnoval se jí bezmála dvacet let. Naivně jsem se domníval, že ráj na zemi přišel a je už jen na nás, jak rychle ho vybudujeme.

Během sedmi let se nám narodily čtyři děti. Péče o ně, práce a veřejná činnost zcela zaplnily náš volný čas. Byli jsme praktikujícími katolíky, ale v takovém tom minimálním provedení a bez valného nasazení.

Přišla doba zrání a nezbytných deziluzí. O vlastní fyzické i psychické odolnosti. O tom, že svět bez komunistů musí být nutně pravdivější a lepší.

Rval jsem se s tím jako Jákob s Bohem. Dlouho a bolestně. Záhy mi došlo, že společnost nekráčí správným směrem. Že trend je negativní a úpadkový. Velmi mne zasáhlo zjištění, že staré, svobodné společnosti západní Evropy, které komunismus plnou silou nezasáhl, podléhají snad ještě většímu rozvratu a mravnímu úpadku než nové demokracie střední a východní Evropy. Avšak pořád jsem hledal politické, konzervativní řešení. Na místech, kde, jak dnes vím, je nalézt nelze. Bolestně se mne dotýkalo, že svět se vzdaluje většině z toho, co mi má nedokonalá víra i svědomí říkají. Že se stává místem, které nebude dobré pro život mých dětí a vnoučat.

Dříve, než budu pokračovat, bych rád zdůraznil to, co je pozornému čtenáři předcházejících řádek dávno jasné. Nepatřím k těm, kteří vyhledávají mystické zážitky, hovoří o náhlých osvíceních a hnutích mysli. Kteří jsou zvyklí hovořit náboženským jazykem. Máte před sebou přestálými boji zjizveného vlka samotáře, který, zakousne-li se, málokdy pustí.

Přesto musím říci, že jsem v posledním roce prošel proměnou, kterou nelze beze zbytku vysvětlit vlastní logikou ani racionálními postupy. Není to má zásluha, ale dar vyprošený těmi, kteří se za mne modlí. A tak, jako jsem dostal, také dávám:

1. Pochopil jsem, že žiji v civilizaci, která se bez Boha doslova propadá do nicoty. Že mnozí křesťané svou víru rozmělnili na drobné, uspokojují s ní své momentální duchovní potřeby a s jejím obsahem libovolně a zdánlivě bez rizika nakládají.
2. Vždycky jsem toužil po svobodě. Avšak budu-li stavět na čemkoli, co svět nabízí, nikdy svobodný nebudu. Zbude mi snůška materiálních obav a rostoucích omezení stárnoucího těla. A především další a další zklamání z dosažené mety, která se ukáže jako pouhá fata morgana na mé cestě duchovní pouští.
3. Vím, že není střední cesty. Vlažnost, prostřednost, kompromis. To je široká, pěkně dlážděná cesta, která vede na mnohá místa, ale nikdy tam, kde má člověk skutečný a pravý domov.

A tak Bůh vyhlížel dalšího z marnotratných synů. Ve své velkorysosti mu naproti neposlal nikoho menšího než svého nejčerstvějšího náměstka. V jeho encyklikách a projevech, krásně německy logických a přímých, jsem našel odpovědi na nezodpovězené otázky. Sňal ze mne pouta upletená z pýchy, samolibosti a pocitu mravní a intelektuální nadřazenosti. Vzkázal mi, že Ježíš skutečně nepotřebuje, abych zachránil a spasil svět místo Něj. Řekl, že stojí o dalšího věrného a bohabojného syna, který bude milovat lidi kolem sebe, chránit svou rodinu a odvážně, bez ohledu na důsledky, se stavět proti bezpráví.
Syna, který hledá vůli svého Otce a přijímá z jeho rukou všechno, doslova všechno, co přichází. V prostotě, bez velkých spekulací, se zdánlivě triviálním růžencem v rukou.

Je v tom síla. Osvobození. Pocit štěstí, pokoje a volnosti. Co říci ještě? Jsem doma.