Je to podivná věc, ten Facebook. Na jedné stránce najdeme pospolu různé výkřiky, od „Hurá, dnes nemusím do práce!“, „A teď si dám vínko a teplou vanu...“, přes „Achjo, dnes mě od rána šíleně bolí zub“, „SOS, přibrala jsem dvě kila!!!“, „Štve mě kolegyně v práci“ až po „Dnes nám zemřela maminka...“.
Že je to život? Život, ve kterém toto všechno prožíváme? Ano, prožíváme. Ale Facebook není život. V reálném životě totiž, když se dva nebo víc lidí baví, komunikace plyne nějakým směrem a má nějaký řád. Takže když skupinka přátel truchlí nad ztrátou blízkého člověka, neřekne najednou někdo zničehonic „Chce se mi spát“ nebo „Našemu Toníčkovi vyrostl první zoubek“.
Někdo možná namítne, že to přece všechno číst nemusím. Ale proč je to tam tedy napsáno? Ano, číst to nemusím, a taky zásadně zpětně nepročítám všechny drby, které tam kdo napsal, když se jednou za čas přihlásím, abych využila Facebooku k levné komunikaci. Co si budeme povídat, chat je na rozdíl od telefonu zdarma. Jenže když otevřete facebookovou stránku, je přirozené, že pohled sklouzne alespoň na pár posledně vložených příspěvků. A mezi ně se mám zařadit? Mezi tu nechutnou směs smutných i veselých, důležitých i méně důležitých, vážných i trapných poznámek? Z úcty k ostatním lidem, s nimiž prožívám svoje malé i velké radosti a starosti, nenapíšu každý svůj povzdech. To směšné malé trápení tam nenapíšu proto, abych neobtěžovala lidi, kteří mě sotva znají, a to velké trápení tam nebudu psát proto, aby neuctivě nezaniklo mezi těmi „problémy“, které ve skutečnosti ani problémy nejsou.
A že máme v seznamu dvě stě, tři sta „přátel“? Jsou to snad naši přátelé? Nebudu rozebírat definici přítele. Těch mám jen pár, na které se mohu opravdu spolehnout. Ale kolik z těch pseudopřátel na Facebooku se vám sami nabídnou, že vám pohlídají děti, když potřebujete zajít k lékaři? Téměř nikdo. Ledaže by někdo vymyslel hlídání přes internet.
Takže Facebook není žádný život, protože život není o tom, že si lidé postěžují, uchlácholí se, ale potom si víc nepomůžou. Možná někteří ano, ale většina ne. Možná někomu může pomoci jen se vypovídat. Ale k tomu je přece lepší sejít se s přáteli osobně. Vím, že doba je taková a od každého si žádá svoje. Doba je uspěchaná. Upracovaná a zaneprázdněná. A my se tomu všemu bohužel příliš snadno podřizujeme.
Jsem Facebookem opravdu znechucena. Ale ne, spíš je mi z toho všeho nějak smutno...