Jako průvodce v památníku Pečkárna se často setkávám s žáky devátých tříd. V autentických prostorách, ve kterých byli drženi vyslýchaní vězni, kterých zde gestapo za doby trvání Protektorátu Čechy a Morava vyslechlo přes 37 tisíc, si povídáme o odboji, koncentračních táborech, o zlu, které nacistická ideologie programově šířila. Mojí snahou je, aby se návštěvníci nejen dozvěděli nezbytná fakta a data, ale začali také přemýšlet o zlu jako takovém. V dnešním světě jako by se rozdíl mezi dobrem a zlem stíral. Zvláště mladí lidé s tímto rozlišením mívají docela problém.

Hned v první místnosti visí portréty dvou šéfů pražského gestapa. Tady vždy upozorňuji na symbol, který nosili všichni příslušníci SS na čepici: jde o symbol lebky. V poslední době i racionální historici začínají mluvit o duchovním podtextu nacistické ideologie, totiž o vzývání starých pohanských božstev, o rituálech na starých německých hradech, kde byli nejvyšší příslušníci SS přijímáni a doslova zasvěcovány do takzvaného černého řádu neboli dobrovolně vstupovali do spolupráce se zlem, tedy se satanem. Dokonce se toto zlo stalo v podobě symbolu smrti – lebky jejich odznakem na čepici.

Vždy mě překvapuje s jakým pohnutím žáci usedají na lavice tzv. biografu, na kterých seděli tisíce statečných vězňů, z nichž řada byla poslána do koncentračních táborů nebo popravena. Ještě před palácem na chodníku jsou to „rozeřvaní puberťáci“ – a najednou jsou z nich téměř dospělí lidé, kteří svým přístupem a svými dotazy dokazují velmi silnou vnitřní touhu po dobru a často i zklamání, že tato touha se v dnešní společnosti příliš nediskutuje. Podobně jako u dětí z detoxu (mladiství závislí na drogách) z nich cítím velikou naději pro budoucnost. Tato naděje ale bude naplněna pouze tenkrát, pokud s nimi my dospělí budeme počítat, budeme si jich vážit a s láskou vyhledávat komunikaci s nimi.

V Praze začala Matějská pouť. Malé děti s nadšením nosí balónky na kterých jsou namalované lebky a zkřížené hnáty. Nedávno jsem v jednom hypermarketu procházel kolem oblečení pro ty nejmenší. Objevil jsem bundičku s lebkou přes celá záda, několik triček se stejnou tématikou a dokonce sérii malých spoďárků pro dvouletého chlapečka, jedny s lebkou přes celou přední část a druhé s mnoha malými lebkami po celé ploše...

Nebuďme lhostejní k těmto „nenápadným“ symbolům kultu smrti, snažme se alespoň ve svém okolí vysvětlovat jejich význam a krásu života ve jménu světla a lásky. Rozhlédněme se kolem sebe a najděme v sobě odvahu si popovídat třeba s dětmi z příbuzenstva, ze sousedství. Mohu ujistit, že jejich reakce ze zájmu o ně vás příjemně překvapí...