Je to jako by – z ničeho nic – vyrostla veliká muchomůrka: vidíme plodnici, ale nevidíme pod povrchem skryté podhoubí. A ani netušíme, odkud, kudy a kam podhoubí vede. Naše bezmoc je skutečně velká: připomeňme si, jak obrovskou, totiž zcela ojediněle nadpoloviční, podporu voličů v Praze získal svého času Pavel Bém, kterého dnes ukazují zveřejňované odposlechy jako pouhého Hurvínka, který se na lobbistu, veřejnosti vcelku neznámého, obrací skutečně jako loutka na loutkáře: není to Roman Janoušek, který se vtírá primátorovi – je to naopak, sám primátor si volá o „noty“ lobbistovi – poslouchá ho a je nervózní, nemá-li od něj přesné pokyny...


Je to podivuhodný příběh.


Vidíme ho jako film: no, jasně, jasně, řekli bychom si, kdybychom dění sledovali v kině, je to film, musí tam být nějaká akce & zápletka, v realitě by to bylo pomalejší, logičtější, jiné... Nejdřív slyšíme v pravdě hollywoodské dialogy filmového gaunera Romana Janouška, hned na to jej vidíme, jak utíká parkem před policií, poté co srazil a vážně zranil ženu – a aby to bylo filmovější, tak ne nějakou českou Vendulku, Mařenku nebo Rusalku, nýbrž asijskou ženu, manželku významného činitele vietnamské komunity u nás... Film.


Je to skutečně podivuhodné. Musím se přiznat, že v tom nevidím náhodu. Naše bezmoc vůči zákulisí politiky je skutečně velká. Ale teď se opravdu něco děje: jak zpíval za Sametové revoluce Jiří Suchý: „Nesu z právu skvělou, Boží mlýny melou...“ Bohu díky za to.


Podobné „filmové“ dění pro mne svědčí o tom, že božský Lékař nás nenechává bez pomoci, že otevírá zánětlivá ložiska české společnosti. Hnis, který z nich vytéká, jakkoli je nechutný, je právě podmínkou, aby se zánět začal léčit – a už se, jak vidíme, léčí. V příštích dnech, doufám, uvidíme padat politické hlavy...