V Poslanecké sněmovně se opět schyluje ke střetu o principy, které určují charakter tohoto státu, podobu veřejného života. Jsou sice spjaty s finančními náklady a mají určité dopady v ekonomické rovině, ve střednědobém horizontu jsou však z hlediska celku spíše po materiální stránce nepodstatné. Jedná se o ideje.

Tématem, o kterém budou volení zástupci lidu diskutovat, stejně jako jejich předchůdci v každém polistopadovém volebním období, je narovnání vztahu k církvím.

Velká část řečnických příspěvků postaví již od počátku své vystoupení na hlavu. Bude se snažit dokázat, ne že stát se má s církvemi vyrovnat, že jim něco dluží, nýbrž že je tomu právě naopak. Když se přeneseme přes toto úvodní nedorozumění, které trvá spíše než 21 let přes 90 let, můžeme postoupit k podstatě dnešní diskuze. Proč je v současné české společnosti tak obtížné a dokonce pro existenci kabinetu tak riskantní nalézt shodu na úpravě vztahů mezi státem a náboženskými představiteli (rozklad vlády Mirka Topolánka akcelerovala předchozí podoba návrhu obdobného zákona).

Je více než zřejmé, že v případě institucí, které odvozují legitimitu ze své duchovní podstaty a z nalezení jejího místa v české společnosti, se jedná o otázku, která je pro moderní češství a pro politickou identitu z něj odvozenou nesmírně důležitá. Dostáváme se k samému významu pojmů tolerance a svoboda, jaký mohou mít ve středoevropském prostoru.

Přestože se dle našince česká otázka pravidelně stávala otázkou světovou, nebylo tomu vždy v našich myslích i naopak. Probíhající diskuze se sice zaobírá ekonomickou krizí dluhovou, postrádá však přiblížení pohledů na příčiny krize duchovní. Návrat těchto otázek a víry do veřejného prostoru je součástí snahy odvrátit možnosti, které se staly přízrakem Západu. To, že se debata o vztahu státu a církví odehrává mimo popsaný rámec, je pro náš postoj k okolnímu světu typické. Ačkoliv tak zcela mimo kontext není. Dílčím způsobem reprízuje přístupy, které byly obvyklé pro vlnu revolty proti establishmentu na přelomu 60. a 70. let. I když je pravděpodobné, že domácí přístup bude interpretován jako současný postoj zosobňující pokrokové tendence. I tak lze reflektovat i na evropské poměry velmi nízkou míru religiozity u nás. Vědomá podpora církví se v novém světle může jevit jako dílčí protikrizové opatření v oblasti duchovní. A šance, která se nabízí, jako sotva opakovatelná. Pochopitelně, podstata východiska z krize Západu je zatím v přeměně na úrovni individuální a duchovní. Institucionální úroveň donedávna ještě fungovala a je reformovatelná. Nikde v zemích formovaných tradicemi bývalého Rakousko-Uherska neplatí české představy, že církve nebyly takovými subjekty práva, aby nesměly od doby občanského uspořádání společnosti v 19. století vlastnit majetek. Česká podoba výlučnosti může mít prostě rozmanité podoby.

Se svobodným postavením a možností nezávislého působení církví ve společnosti úzce souvisí povaha našeho ústavního pořádku. Blokační paragraf v zákoně o půdě, závazný příslib státu situaci řešit uvedeným způsobem (restitucí) a potvrzující nález Ústavního soudu jsou nepřekročitelné limity právního státu. Ten, jak známo buď je (nedokonalý), anebo není. Najdeme zase nějaké neotřelé řešení, třetí cestu, která nás zavede zanedlouho zpět. Tam, kam si mnozí myslí, že bychom poučeni minulostí neměli již znovu dospět?

Za poznámku stojí i ekonomická stránka věci – majetkové vyrovnání státu s církvemi. Nikoliv z pohledu počtáře, účetního. Jakou relevanci má v dnešní české společnosti názor, že bohatství se nezískává krádeží, konfiskací, loupeží a podobně? Odpověď české veřejnosti k této otázce úzce souvisí s možností úspěšně bojovat s korupcí. Kdy si připustíme, že se jedná o spojené nádoby?

Pohled „za kopečky“ je určitě užitečný. V zemích, kde je zpochybňování nedotknutelnosti vlastnictví nepřípustné, udržuje se nejen kontinuita demokratického režimu a svobodného uspořádání po staletí, ale tyto země patří k nejbohatším na světě (Švýcarsko, Velká Británie). Mnoho bohatých a nám teritoriálně blízkých zemí se vyznačuje tím, že o takový stav usilují. Bohatství vzniká, jak známo, prací. Společenský konsenzus o jeho nedotknutelnosti je nejlevnějším nástrojem jeho ochrany. Experiment slibující šťastnou budoucnost všem založenou na vyvlastnění majetků dávno zkrachoval. Od roku 1989 se česká společnost ještě nevzdala pokušení uvěřit, že na tak hezké myšlence něco je, a proto co kdyby u nás přece jen cesta k ní tak trochu fungovala. Trošku ústavy, demokracie, trochu utopie, toť stoleté duchovno plebejců na materialistických základech.

Bohatství má i svůj etický rozměr. Oblasti, kde to ve veřejném životě neplatí, patří na světě k těm chudým. Je mnohem snazší si přečíst statistiku, která to dokazuje, a pochopit to, než proměnit společnost, která se mylně domnívá, že profituje na opačném způsobu jednání. Transformace společnosti má své náklady, informují nás ekonomové. Psychologové potvrzují, že duševní trýzeň může předčit bolest fyzickou. Změna hodnot a vybudování odlišných postojů trvá mnohem déle a můžeme ji pocítit více než krátkodobé utahování opasků. Jisté však je, že přichází později, spontánněji, než procházejí transformační zákony třemi čteními ve sněmovně. V příštích dnech a týdnech uvidíme, zda nám na to stačí dvacet dva let, nebo se nám úspěšné zvládnutí této etapy vzdaluje za obzor, kam jsme schopni dohlédnout.