Byl to obřad veskrze civilní, ale člověk by spíš čekal, když kamera bloudila obrovskými sály plnými pozlacených štuků, že patriarcha vsadí Vladimiru Putinovi na hlavu zlatou korunu... Ale ne. Hierarcha tam jen tak stál, vedle soudce ústavního soudu, jehož kostým mě rozesmál; vnášel do celé pompy prvek lidskosti: zdá se, že kdosi si spletl talár soudce a talár amerických maturantů, jak je známe z filmů z Hollywoodu... „Nemůžeme čekat,“ řekl k tomuto obřadu v České televizi politolog a novinář Milan Slezák, „nemůžeme čekat, že inaugurace ruského prezidenta bude stejně skromná jako inaugurace dánského krále.“ Tak to mě znova rozesmálo.

Jinak mně totiž do smíchu příliš nebylo. Častokrát říkám, že člověk je definován svými negativními zkušenostmi (a jejich překonáváním – dodávám, abych byl trochu pozitivnější), a moje životní negativní zkušenosti jsou ruská vojenská okupace v roce 1968 a desetiletí života v Rusy okupované zemi – předtím i potom...

Říkám „ruská vojenská okupace“ a jak rád bych řekl „sovětská“ – jenže nemohu.

Rád bych odeslal někam daleko do dějin celou tu hrůzu totalitní supervelmoci vyzbrojené jadernými a všemi dalšími zbraněmi a zasahující do mého života i v těch nejmenších podrobnostech, jaké básničky jsem musel recitovat ve škole („Pro koho Lenin žil? Všem lidem pro štěstí. Teď tichým spánkem spí na Rudém náměstí...“), jaké obrázky jsem špendlil na školní nástěnku, jaké jsem měl a jaké neměl možnosti ve volném čase, kam jsem mohl a nemohl cestovat, co jsem musel papouškovat u státních zkoušek na vysoké škole, že jsem musel do oken svého bytu několikrát ročně vyvěsit sovětské vlajky, ať jsem si o tom myslel cokoli...

Ovšem sami Rusové se s minulostí agresivní, ateistické a do morku kostí prolhané mocnosti ani dnes nechtějí rozejít. Teskní nad tím, že museli pustit ze své sféry moci tolik zemí, neustále porušují vzdušný prostor pobaltských zemí, pod průhlednou záminkou vtrhli do Gruzie, utopili v krvi touhu Čečenců po národním sebeurčení a nelíbí se jim ani jakýkoli krok směrem k demokracii ve Střední Asii, protože vědí, že demokratická země se jen nerada stává součástí něčího impéria... Vytvářejí děsivý kult vojenství a vojenské síly (v armádě se její příslušníci nadále oslovují „soudruhu“ jako za komunismu).

Rusové raději trpí nouzí, než by žili s představou, že jejich země nemá žádnou imperiální říši. Historikové spočítali, že od Kateřiny Veliké po Stalina Rusko v průměru každý rok připojovalo ke svému státu území o velikosti jedné Belgie... Dnešní Rusko se hlásí k imperiální kontinuitě. Ve výzdobě moskevské stanice metra obnovilo nápisy velebící Stalina, výuka na školách se drží ideologie, podle níž přes hranice a rozdíly režimů každý, kdo vládl, byl kladnou postavou (i když, jak se ovšem také uznává, mohl dělat nějaké chyby...): po Mikuláši II. Lenin, po Leninovi Stalin, další potentáti komunismu i Jelcin (nevadí, že ten jako jediný měl upřímný úmysl s takovýmto dědictvím skončit, vydal například do Prahy předtím popíraný „zvací dopis“ československých komunistů z roku 1968) – až k Vladimiru Putinovi, kterému se dnes zcela samozřejmě říká vůdce, jako by nevadilo, že stejně si nechal říkat Hitler...

Kromě Ruska se naší země týkají už nová a dnes daleko silnější ohrožení – při sledování inaugurace staronového ruského prezidenta jsem i tak prostě nemohl nemít divný pocit.