Po „deabelizaci“, tedy odstranění představitelů Věcí veřejných spojených s detektivní agenturou ABL z nejvyšších pater politiky, které trvalo přibližně jeden rok, nastává nyní soumrak dalšího mediálního bojovníka proti korupci. Proces odklizení následků, které v politice excentrický lékař David Rath zanechal, zabere sociální demokracii také patřičnou dobu. Nejinak to bylo při postupné ztrátě vlivu pražského magistrátního tandemu Bém–Šťastný. Snaha ČSSD tento proces urychlit vzhledem k blížícím se podzimním krajským volbám je sice pochopitelná, avšak v důsledku polovičatá a o to více pro samotnou stranu a českou politiku riskantní. Korupční kauza hejtmana Ratha je patrným posunem a možná i hmatatelným výsledkem vládní protikorupční politiky.

 

Každý, kdo chtěl, měl možnost se s osobností a způsobem politiky sebestředného arivisty seznámit, protože se rozhodně bývalý odborář, ministr, hejtman a ještě současný poslanec se svými názory a praktikami netajil. Jeho pád má, po krachu socialistických představitelů pravolevé koalice na pražském magistrátu, již znaky systémového otřesu v teritoriálním jádru české politiky.

První věcí, která zaujme, je, že přes hlasité distancování se vedení ČSSD od svého čelného představitele a trestně stíhaných osob v jeho okolí, se žádná politická reflexe ve smyslu uvědomění si a převzetí odpovědnosti za fenomén Rath prakticky nekoná. Přitom právě tato strana poskytla rathovskému stylu politické krytí. Za tuto skutečnost se neomluvil ani předseda strany Sobotka, ani předseda asociace krajů Michal Hašek. Způsob vlády Davida Ratha ve Středočeském kraji byl autoritativní. Se zastupitelskou demokracií se kryl pouze formálně v tom, že ambiciózní populista připouštěl, že po volbách své místo opustí, aby postoupil na vyšší pozice. S rozpočtem a majetkem kraje nakládal jako s téměř vlastním, úředníky a zaměstnance krajských organizací považoval za své poddané. Do ředitelských a vedoucích pozic dosazoval své nohsledy. Kolem sebe stvořil tým nevolených vládců. Jejich politický, odborný a morální profil je veřejnosti také znám. Ostatní odsouval a vyhazoval. Všechny nástroje, kterými kraj disponoval, zneužíval k budování svého kultu osobnosti.

Je možné, aby takovéto věci činil v zastupitelské demokracii jeden jediný člověk, aby měl v našem systému takovou moc? Pochopitelně, že není. Rathovy politické kroky vždy odsouhlasily příslušné orgány samospráv, těšily se dostatečné podpoře uvnitř strany. K převzetí politické odpovědnosti se však představitelé krajské rady a ani vedení středočeské organizace a nejvyšší celostátní vedení, stejně tak ostatní hejtmané, nemají. Ptáme-li se po systémech demokratické kontroly, dospějeme ke stejnému závěru. Všechny účinné mechanismy byly vyřazeny. Přesto se nikdo dosud neptá po zákonné odpovědnosti vedoucích představitelů krajského úřadu za odsouhlasení pochybných a podezřelých postupů v oblasti majetku, financí, zdravotnictví, evropských fondů, kultury, školství. Nikdo se dosud důrazně nezajímá, jak výkonní politici kraje splnili svůj slib za zodpovědný výkon mandátu. Nejde pouze o jednotlivce, nýbrž přímo o skupinové a systémové selhání, ač se nám snaží namluvit pravý opak. Asi to bude tím, že v čele ostatních krajů se najdou další malí Rathové, regionální politici, kteří jsou součástí podobně fungujících souručenství v dalších krajích a městech. Problémy s dotacemi, zneužívání evropských fondů jsou notoricky známy prakticky ze všech českých krajů. Je zřejmé, že oranžové tsunami již po třech letech zanechalo v české politice pořádnou spoušť.

Zcela proti oficiální rétorice levice opustili krajští zeměpáni principy subsidiarity a zájmy spravovaného území se hluboce propadly za jejich celostátní politické ambice, vlastní kariéru a často i vnitrostranické boje o moc. Mnoho z nich kumuluje funkce, tak jak to dělal již od odborářských dob David Rath. Ztráta důvěry v demokratickou samosprávu na regionální úrovni se bude těžko napravovat.

Jak snadné je nyní vystupovat proti evropským dotacím. Kdo rozumně omezí korupční příležitosti, aniž by dospěl k závěru, že našim politikům je třeba zcela zakázat rozhodovat o veřejných financích a majetku? Prokázání nekompetentnosti férově a v zájmu občanů spravovat veřejné peníze poškodí možnosti krajské politiky v budoucnosti a možnosti podpory rozvoje regionů s využíváním domácích i evropských zdrojů. Ani k těmto výsledkům se oranžoví politici sdružení ve vlastní krajské asociaci nehlásí, natož aby přišli s nějakým věrohodným řešením do nadcházejících voleb.

Ještě v něčem je rathovský středočeský experiment pro socialisty horkým bramborem. V malém nám ukázal, kam dovedou naši zemi rozbíhající se námluvy ke společné vládě socialistické a komunistické levice na celostátní úrovni. Mnozí to začínají vidět. A jak si přitom zapojení komunistů od tiché podpory po účast na krajských vládách společně s četnými politickými komentátory pochvalovali. Komunisté mají velký podíl na prosazení rathovského způsobu vládnutí v praxi. Bez nich by to šlo mnohem obtížněji. Potenciál komunistů spočívá v tom, že nejlépe s nimi je možné překročit mantinely demokracie. V tom je jejich současný politický význam, to je klíčem k pochopení smyslu jejich dnešní existence.

Ze směřování české levice plyne ještě několik závěrů, tu a tam potvrzených i v zahraničí. Léčba problémů volbou populistů znamená jejich prohloubení, v žádném případě vyřešení. Směřování k autoritativní formě vlády je velmi snadné, stačí obratný a inteligentní populista s deficitem morálky a okolí, které dělá, že nic nevidí, protože profituje z jeho vzestupu. Voliči se snadno nechají chytit i na tu nejprůhlednější návnadu, jakou může být 30 Kč na zdravotnické poplatky, a mnohým z nich nevadí, že populisté sliby v zásadě neplní, protože jsou nereálné. V zemi se silnou levicovou tradicí, například postkomunistickou, věří především levicové elity tomu, že hrozbou pro demokracii v jejich zemi je pravice, a každým dnem očekávají nástup vlády pravicového extremismu. Zcela ignorují skutečné posilování nedemokratických tendencí ve vlastním táboře. Ve skutečnosti hlavní hrozbou pro nás není to, co je nám cizí, vzdálené a protivné, ale to, kam směřuje naše dlouhodobé vlastní politické tíhnutí. Nejkrutější jsou poučení v rovině morální. Platí, že vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Kdo s čím zachází, s tím schází. Co kdo zasel, to sklízí. Po ovoci poznáte je.

Nejen sociální demokraté dostali s nástupem do vlády příležitost se historicky znemožnit. Když vzpomeneme mnohé dlouhodobé návrhy na řešení českých politických problémů z úst představitelů pravice, zjišťujeme, že ve světle aktuálních zkušeností neobstojí. Ještě si někdo doopravdy myslí, že řešením slabých vlád by měl být většinový volební systém? Kdo domýšlí, jak by vypadala většinová vláda sociálních demokratů Paroubka, Ratha a dalších jim podobných, kdyby se po předčasných volbách chopili moci? Je možné špatné fungování českého státu a nedostatků veřejného života svádět na Brusel a na Němce? Jsou ve světle názorů většiny české veřejnosti o zkorumpovanosti svých politiků naše politické elity ochotny obhajovat princip kolektivní viny? Kdy pochopí i liberálové, že právní stát je v současnosti synonymem demokracie a jeho základy nemohou spočívat v píscích mravního relativismu, nýbrž musí spočívat na základech vycházejících ze zvyků a mravů křesťanského duchovního dědictví?