Rozvinutá hloupost

 
"Proč bych se měl učit," oponoval malý romský chlapeček katolickému knězi, který se jej snažil přesvědčit o významu vzdělání, "proč bych se měl učit, když můj strýček neumí číst a psát a jezdí v mercedesu?"

Domnívám se, že žádný český chlapeček by už dnes takto nemluvil.

Vzdělání patří ve vědomí majoritní části naší společnosti k nejvyšším hodnotám. Víme, že existují výjimky a je možné, že někdo si vydělá (nějak) na mercedes i bez vzdělání, ale většinová společnost si je jistá tím, že kdyby takový šikovný člověk měl i vzdělání, vydělal by si ještě více.

Vzdělání je nadto i věcí společenské prestiže. Rovněž  politikové nás stále ujišťují, že investice do vzdělání je tou nejlepší investicí a někteří mluví i o "společnosti vzdělání". Od listopadu 1989 - přes všechen nářek nad nedostatkem peněz - přibylo množství nových fakult i univerzit a začaly se učit i nové a dříve neslýchané obory; počet vysokoškolských studentů rapidně vzrůstá. Nic proti tomu, naopak. Vzdělání je skutečná hodnota a i vzdělání - pokud je to skutečné vzdělání - jež člověk neuplatní v praxi, má pro něj význam, formuje jeho duši, trénuje jeho mozek, učí jej soustavnosti a kázni; každé vzdělání (pokud je to skutečné vzdělání) je informací o kráse a tajuplnosti bytí a vede člověka k Bohu.

Kladu si však otázku, zda (alespoň v některých oborech) nezačínají naše vzdělávací instituce - a tím i vzdělání, jejich produkt - nabývat poněkud potěmkinovské rysy. A není to zdaleka pouze problém našeho státu. Obědval jsem nedávno s profesorem jedné z amerických univerzit a při té příležitosti jsem se dozvěděl, že jeho škola úplně zrušila diplomové práce. Studentů je mnoho, pedagogové už nestíhají práce vést - a snad ani přečíst; studenti prostě absolvují bez závěrečných prací. Diplom mají, a co dovedou, to ukáže stejně až praxe. Pro ty talentovanější ze svých studentů má dotyčná univerzita jakousi zvláštní třídu, kde se připravují k vědecké práci. Rozevírají se nůžky mezi skutečným (a stále kvalitnějším) vzděláním na jedné straně - a pochybným (a stále pochybnějším) vysokoškolským vzděláním na straně druhé.

Nechci zde sypat z rukávu různé historky, ale mohu říct, že lecčemus, čemu jsem se divil, už se nedivím. Na vlastní uši jsem slyšel, jak student žurnalistiky u závěrečných státnic přiznával, že se nikdy nesetkal se jménem Egon Erwin Kisch. A na vlastní uši jsem při zkoušení zjistil, že studenti jedné katolické teologické fakulty neměli ve čtvrtém ročníku tušení, co je to magisterium (učitelský úřad církve); domnívali se, že je to nejspíš nějaký dům v Římě, "kde se vydávají tyhlencty apoštolské listy". A podobných šoků jsem zažil více - různých.

Bral jsem jako nezávazné žertování, když český profesor na americké univerzitě Ota Ulč napsal, že tamní univerzity (ovšem ne ty nejlepší) mají i nemalý sociální význam - profesorováním na těchto univerzitách se prý živí spousta podivných existencí, které by jinak zůstaly na krku sociální péči. Jenže pak jsem viděl (na štěstí pouze v televizi) pána, který na univerzitě v Utahu přednáší graffiti a zasvěceně rozebíral malby malby na pilířích pražského mostu. Mladí čeští sprejeři na něj jen nevěřícně zírali. Byl to moc hezký pořad.

Už na přelomu 19. a 20. století pronesl ruský spisovatel Anton Pavlovič Čechov zajímavý bonmot: "Vysoká škola rozvíjí všechny schopnosti člověka, včetně hlouposti." Kdysi to byl bonmot, dnes, obávám se, už reálně vzniká vrstva vysokoškolsky vzdělaných, tedy rozvinutých hlupáků.

 

František Schildberger