K výročí královny Alžběty II.

V dnešním světě obecně panuje velká nedůvěra ke všemu, co nepochází z vůle člověka, tudíž ke všemu, co koná Bůh bez našeho přičinění. Dědičná monarchie nepochybně patří do tohoto okruhu. Alžbětu II. nikdo nevolil a ani ona sama si nevybrala „povolání královny“.

Zároveň ve většině lidí stále zůstává zachován alespoň zbytek touhy po Bohu. Navzdory mediální masáži o Boží neexistenci a o nezralosti těch, kdo v něho stále věří, lidé dokážou pocítit Boží dotek. A myslím, že Boží dotek je při setkání s Alžbětou II. velmi patrný. Ona sama přijala svou povinnost s neuvěřitelnou pokorou a zodpovědností. Ač nemá žádné praktické pravomoci, přesto se všichni její spolupracovníci shodují, že je ženou velmi pracovitou a pokornou, která má na chod věcí daleko větší vliv, než bychom předpokládali. Zároveň je ženou zbožnou, která sice nedává svou víru okázale na odiv, přesto je spojení s Bohem pro ni nepochybně zdrojem života a síly.

Britové v ní zkrátka vidí jednotící prvek, který je sjednocuje a dává tak formu jejich životu. Nemusela se totiž nikdy zúčastnit trapných předvolebních kampaní, ve kterých by se podbízela svými sliby, nikdy nebyla účastna žádných skandálů a vždy si zachovala důstojnost. A to i v okamžicích pro její rodinu a celou zemi velmi těžkých. Je tedy ženou, se kterou se může naprostá většina Britů ztotožnit a mít jí dokonce ráda. Jak řekl jeden britský politolog, až jednou královna zemře, bude většina Britů plakat. A to ne kvůli královně jako takové, ale kvůli osobě Alžběty II.

Když byla na internetu zveřejněna zpráva o oslavách výročí vlády Alžběty II., přečetl jsem si, ač to nemám ve zvyku, některé komentáře. Neuvěřitelně mě překvapila reakce českých čtenářů. Vyjádření úcty, obdivu a přání všeho dobrého působilo na mě až dojemně. Objevily se dokonce stesky nad tím, že my takovou důstojnou hlavu státu nemáme... A asi nikdy mít nebudeme.

Znovu to potvrdilo mé přesvědčení, že demokracie je sice výborná, ale bez nulového zastoupení Boží prozřetelnosti těžko snesitelná. A monarcha, kterého nikdo nevolí, ale Božím řízením se do své role rodí, je přesně tím, co dává demokracii onu přijatelnost a reprezentativnost, která v současné době naší zemi tolik chybí.

Je mi jasné, že návrat k monarchii není asi reálný. Přesto existuje reálný důkaz o touze Čechů po tomto uspořádání. Před půl rokem jsme se rozloučili s Václavem Havlem. I přes veškerá urputná přesvědčování sociologů, že jsme stát, jehož občané jsou v jádru republikánsky smýšlející, jsem přesvědčen, že tomu tak není. Spřežení, které táhlo rakev s bývalým prezidentem, bylo podle vzoru pohřbu TGM. Ale stačí se na internetu podívat na pohřeb Františka Josefa I. a hned zjistíme, odkud byla vzata inspirace pro smuteční průvod.

A ještě jeden důkaz. V republikánském uspořádání je bývalý prezident pouze panem XY. Demokratická volba ho ustanovuje prezidentem právě na omezenou dobu mandátu a ani o den déle. A to je mimo jiné ten nejpodstatnější rozdíl od monarchy, který je na doživotí. To, že všechna média a naprostá většina občanů stále hovořila a hovoří o prezidentu Havlovi, ač jím už delší dobu nebyl, je jasným referendem o republikánském srdci nás Čechů.