Na prázdniny jsme hned neodjeli, a tak se houpeme a trochu poklimbáváme v poklidné letní náruči našeho maloměsta. Kolem poledne to z oken voní po řízku a okurkovém salátu, psi leží ve stínu natažení na široko, z náměstí ještě doznívá pouť.
 
Když jsme se v neděli ráno vypravovali do kostela, křičela dvouletá dcera do růžového střevíčku: „Neci bouka. Bež pyč!“ Jó brouci, mravenci, pavouci, ba i myši se u nás v domku zabydlují. Některé nechceme, jiní nám nevadí, na některé jsme si zvykli. Večer už ze zahrad a luk sykotají kobylky a z rybníka uprostřed města skřehotají žáby. Synek se jich trochu bojí (to asi zdědil po mně), když jsme šli kolem, lekl se, že bychom se s nimi mohli potkat. Neboj, jsou ve vodě nebo úplně blízko ní, tam nepůjdeme.

Nořím se do říčanské historie. Mám půjčené vzpomínky jednoho z místních pamětníků a tak si představuju: jaké to asi lodičky pluly po Marvánku, jaká byla pláž u Mlýnského rybníka, jak kluci jezdili ve vozíku po cestě, která bývala prašná a přejelo po ní osm (?) aut během dne.

Je požehnaný čas. Děti přes den bosky běhají po zahradě i domě. Večer nebo v noci prší, a tak nemusíme zalévat. Vypiplali jsme si na zahrádce nový trávník, byla by ho škoda. Nejdelší dny v roce plynou v naší rodinné buňce téměř idylicky, jen ta nepříjemná střevní viróza našeho děvčátka před týdnem kdyby se dala vyškrtnout.
Asi stihnu nasbírat i trochu jahodníku, kontryhele. Nasušíme borůvky a uvaříme z nich džem. Sladký, hustý, voňavý.

Babička mého muže mi v telefonu připomněla, že na ni máme pamatovat s houbami. Bude jí v srpnu osmdesát a tohle je její vášeň. Dřív ráda houbařila, teď je upravuje na mnoho způsobů a moc ráda je jí. „Když mi přineseš houby, je to mnohem víc, než kdybys mi dala fůru peněz,“ říká. Je štěstí mít ještě babičku, které tolik chutná.
Než opustíme  město, zajdeme s dětmi do knihovny (potřebujeme knihy s vlaky a nářadím, jednu knížku holčičí a pro oba něco na chvíle před usnutím). A taky koupíme přípravek odpuzující klíšťata a mast, co se maže, když vás bodne vosa. Však to znáte.