Moje kamarádka, matka malého dítěte, mi při jednom našem rozhovoru řekla: „Co si budeme povídat, na mateřské jde sebevědomí dolů.“ Tenkrát jsem tomu moc nerozuměla, asi jsem ještě nebyla doma tak dlouho. Teď už to na mě občas taky jde: pocit, že dohromady nic nedělám, že znalosti, dovednosti a zkušenosti horko těžko nabyté ve škole a v krátké praxi se propadají do ztracena, že zatímco mí přátelé a vrstevníci řeší zásadní otázky politického směřování společnosti, ekonomické i ekologické krize, sociální terénní i poradenské pomoci a počtu kreditů nutných pro získání vytouženého titulu Ph.D., já sedím doma, peru a žehlím plíny, nakupuju a vařím, sbírám věci poházené po zemi a moje komunikace s jediným živým tvorem široko daleko (domácí hmyz nepočítám) se omezuje na haf haf, pa pa, ma ma, da da, bla bla.

Naštěstí rozum mi ještě trochu pracuje, musím toho tedy využít a připomenout si a zaznamenat  své přesvědčení o tom, proč že to vlastně má cenu přivést na svět takové malé dítě a starat se o něj.

Tedy za prvé: většina ctižádostivých lidí, géniů, umělců a vynálezců, politiků, podnikatelů a jiných protagonistů světového dění přece chce vytvořit nesmrtelné dílo. Vytvořit něco, co ponese jejich stopu a přetrvá to pokud možno navěky. Ovšem o čem či lépe o kom věříme, že je určené či určený pro věčnost? Přece člověk se svojí duší i tělem. Spolupracuji-li tedy na rozvoji člověka, podílím-li se na jeho zrození a růstu, pak se podílím na díle, které přetrvá navěky. Velkolepé.

Podívejme se, jaké jsou další touhy ctižádostivých lidí, těch, kteří jsou na výsluní tohoto světa. Často chtějí být jako bohové. I když třeba ne vědomě, výrazné rysy takových choutek jsou v jejich jednání patrné. Chtějí mít moc, nejlépe být všemocní nebo si tak aspoň připadat, o všem vědět, všechno znát, být pánem nejen svého osudu, ale nejlépe osudu celého lidstva či aspoň jeho výrazné části. Jestliže se tímto způsobem snaží vyrovnat bohu, pak nejspíš proto, že Boha příliš dobře neznají. Nemají o něm takové poznání, jaké mají křesťané. To ne proto, že by křesťané byli více osvícení než jiní smrtelníci, ale proto, že křesťané přijali Boží sebezjevení, zkrátka přijali to, že Bůh je takový, jak se nám sám představil.

Bůh se lidem zjevil především jako milující Otec. Chce-li se tedy někdo podobat Bohu, dobrým způsobem je stát se otcem či matkou. Z toho můžeme usuzovat, že jsou to právě maminky na mateřské, které se výsostným způsobem připodobňují Bohu. Vždyť co jiného dělá Bůh, než že dává život a dál o něj pečuje, vychovává nás? Má pro nás vždy připravenou náruč, do které se navracíme ze svých více či méně podařených výletů. Často dlouhé dny a roky jenom stojí v pozadí, tiše nás sleduje, nechává nás, abychom sami rostli, a zasahuje nejvýrazněji tehdy, kdy je třeba řešit nějaký ten karambol. Vidím před očima všechny ty maminky, které tráví dlouhé hodiny procházkami v parku, jdou tempem svého maličkého dítěte, sledují ho při jeho objevování světa a dávají pozor, aby nespadlo do potoka. Dovolím si tvrdit, že takto jedná Bůh. Je to On, který je tady pro každého osobně a celý, s každým chce navázat jedinečný vztah od srdce k srdci, použiji-li slova blahoslaveného kardinála Newmana. Právě matky jsou těmi, které nabízejí svému dítěti zejména v prvních letech života tak důležitý výlučný vztah jeden na jednoho. Bohu díky za tuto úžasnou instituci.

A ještě jedním směrem se ubírají moje myšlenky. Mnoho dobrých lidí touží pomáhat a pomáhá druhým – utěšují sirotky, pomáhají lidem na ulici, jsou nablízku uživatelům drog, pečují o nemocné, staré a umírající. Matka na mateřské povětšinou nebude mít na nic z toho volnou kapacitu. I to může snižovat její sebevědomí, žije-li kupříkladu v katolickém prostředí, mezi mnoha angažovanými lidmi. Leč! Svou láskyplnou pozorností zaměřenou na jedno jediné dítě, nebo i na více dětí, ale přitom na každé z nich zvlášť, pomáhá většině podobných potřebných situací předcházet. Vždyť kdyby rodina fungovala, jak má, bylo by jistě mnohem méně opuštěných dětí, ztracených mladých i osamocených  nemocných a starých lidí.

Co tedy vyvozuji závěrem? Matky na mateřské dovolené nejen že sledují cíle podobné těm, které mají lidé ve víru tohoto světa, ale především se jim je daří často lépe, výstižněji a smysluplněji naplňovat. To nepíšu proto, že jsem na mateřské, ale proto, že je příliš málo lidí, kteří něco podobného napíšou.