Tedy: skandál to jistě je, ale, promiňte prosím, docela běžný, tu a tam se něco takového vyskytne v nejrůznějších institucích po celém světě.
Člověk, který se pohyboval v těsné blízkosti papeže, kradl důvěrné písemnosti a předával je novináři. Projevil neloajalitu, porušil hrubým způsobem své povinnosti a služební slib, těžko je proto věřit jeho slovům, že krádežemi papírů z jeho stolu chtěl papeži pomoct, že chtěl, aby se papež dočetl v médiích, jaké jsou poměry ve Vatikánu...
Ale někteří lidé, nevěřící, ale i věřící, nad tím trnou v převelikém děsu: ti první v hraném, ti druzí v upřímném, obojí v nelogickém...
Nebo má snad někdo, věřící jako nevěřící, tak velmi zkreslené náboženské představy, že je ochoten si myslet, že na světě může být nějaké místo, kde se nevyskytne nikdy žádný nepoctivý, hříšný člověk?
Papež je zástupce Boží na zemi, ale není to Bůh; i on má své slabosti a své hříchy. I on může selhat, a to i ve vážné věci, natož pak v takové těžko uhlídatelné záležitosti, jako je výběr svého pomocníka.
A že z ukradených dokumentů vyplývá ziskuchtivost a boj o moc? Kde není? Najděte mi jedinou firmu, najděte mi na světě jedno město, kde neprobíhá boj o moc!
Je to samozřejmě i ve Vatikánu – a na podstatě posvátného papežského úřadu to nic nemění.
Nejen to. Může se i stát, že nepořádek a zlo někde převládne a udává ráz veškerému dění. Ve svých dvoutisíciletých dějinách byl i Svatý stolec několikrát blízko takovému kolapsovému stavu – ale vždy se zase vrátil ke svému normálnímu stavu, kterým je svatá služba Božímu lidu, samozřejmě i s určitou mírou lidské slabosti a hříchu, které je tam jako všude... (A tady se projevuje milost Boží: žádná instituce v celých dějinách lidstva neprokázala takovou schopnost vlastního vzkříšení a renesance jako papežství!)
To je, řekl bych, všechno, co se dá k celému skandálu dodat.