Jedním z mála sportů, které provozuji již od mládí (a ještě i nyní na stará kolena), je turistika na kole. Mám za sebou tisíce kilometrů – od prvních malých výletů do okolí Prahy až po několikasetkilometrové okruhy.  A těch zážitků – krásných i méně příjemných!

K těm druhým patřila ne příliš vydařená víkendová cesta od pramenů Vltavy do Prahy. Naplánovali jsme si ji s přítelem Bedřichem na jaro 1959. Tehdy se pracovalo i v sobotu, takže bylo možno vyrazit až po poledni. Vlak nás zavezl i s koly do Českých Budějovic, kde jsme si až na místě nalezli v soukromí možnost přenocování, abychom mohli v neděli hned brzy ráno po mši svaté pokračovat opět vlakem až co nejdále na Šumavu – tam, kde jsou prameny Vltavy. Cílem cesty bylo „sjet na kole Vltavu“ až do Prahy, tedy jet co nejblíže podél této řeky.

Nocleh v Budějovicích se získal snadno, neboť již na nádraží se různí ubytovatelé nenápadně nabízeli. (Nutno poznamenat, že to bylo tehdy „načerno“, neboť komunistický režim žádné takové soukromničení netrpěl.) Pozoruhodné bylo, že v pronajatém pokoji visely vedle sebe na stěně kříž a portrét soudruha Stalina – asi aby se vyhovělo všem hostům.

V neděli jsme pokračovali s jedním přestupem až na konečnou stanici malého motoráčku, která se jmenovala Nová Pec. Koleje tam sice pokračovaly dále do Spolkové republiky Německo, avšak již hned za malým nádražíčkem byly zataraseny ostnatými dráty, tvořícími součást pověstné „železné opony“. Blízkost státní hranice, oddělující naši republiku od nepřátelské kapitalistické ciziny, se též projevila již v tom, že motorovým vlakem procházeli dva ozbrojení pohraničníci se psem a všechny cestující legitimovali.

V Nové Peci jsme spolu s hrstkou cestujících (zjevně místních občanů) vystoupili a převzali si kola, jež s námi cestovala jako spoluzavazadla. Na peróně  došlo opět k perlustraci jinými pohraničníky, kteří se nás dotazovali, kam že to jedeme. Sdělili jsme jim náš cestovní záměr, který se jim příliš nezamlouval. Nicméně nás propustili na Šumavu – ať tedy jedeme, ale nikde se cestou nezastavujeme, dokud nepřijedeme do nedaleké větší obce jménem Želnava. Jeli jsme tedy po silničce vedoucí podél železniční trati zpět do vnitrozemí, kde podle mapy měly být asi po dvou kilometrech prameny Vltavy. A vskutku přibližně v této vzdálenosti bublalo několik studánek a od nich se vinul malý potůček – pramenící Vltava. Podle přísné dispozice strážců hranice jsme se však ani nezastavili a plynule pokračovali v jízdě směr Želnava.

Co se však záhy nestalo! Můj přítel měl na kole nějaký defekt, takže jsme chtíc nechtíc museli zastavit a opravovat. Zakrátko k nám z nedalekého osamělého domečku vykročil nějaký muž a začal se zúčastněně vyptávat, co že se nám to přihodilo a zda nám může pomoci. Bedřich zdvořile poděkoval za ochotu a řekl, že je to jen malá závada na přehazovačce a že ji má již skoro odstraněnu. Pán tedy zase odešel. Během pěti minut však přijelo osobní auto a z něho vystoupili dva pánové v civilu, ukázali nám jakési služební průkazy a požádali nás o naše doklady. Dlouho je studovali a s vážnými výrazy ve tváři pokyvovali hlavami. Nakonec nám sdělili, abychom  z a t í m pokračovali v jízdě do Želnavy, s tím, že pojedou pomalu autem za námi.

V Želnavě nám dali pokyn, abychom zastavili před místním hostincem, a poté s námi vstoupili do lokálu. Bez jakéhokoli vysvětlení nám prohledali zavazadla i kapsy. A pak následoval jakýsi výslech: Proč se pohybujeme v těsné blízkosti pohraničního pásma, předstíráme poruchu na kole a vykládáme nesmysly o „sjíždění Vltavy“. A jestli o naší cestě vědí rodiče, a že to vše jistě bude zajímat mého zaměstnavatele i přítelovu školu atd. Zejména je ale zajímalo, kam jsme chtěli v Německu jít. Krajně nedůvěrohodné bylo pak pro ně naše ubezpečování, že takové úmysly vůbec nemáme, že záměr jet od pramenů Vltavy do Prahy je skutečný, jakož i porucha na kole.

Asi si nebyli jisti, jak to vlastně s námi je – a k té své teorii nenašli žádné důkazy. Někam telefonovali, radili se a přemýšleli. Nakonec vyslovili verdikt: „Seberte se, jděte támhle na nádraží, kupte si jízdenky do Budějic a odjeďte tam nejbližším vlakem, který jede za půl hodiny. A ať vás ani nenapadne někde před Budějicemi vystoupit!“

Tak jsme jeli šupem do Budějic, tam poobědvali a zbytek Vltavy do Prahy do večera „sjeli“.

Po návratu domů mě i mého kamaráda uvítali, jako bychom se vrátili snad z nějakého vězení či co. Oni totiž  bdělí strážci hranic volali k nám i k Bedřichovi domů a sdělili, že jsme byli zadrženi v hraničním pásmu. (Přitom jsme samozřejmě do tohoto pásma, všude označeného výstražnými cedulemi,  nevkročili.)

Ještě že se toto přihodilo až koncem padesátých let, neboť být to o pár let dříve, asi by se nikdo s hledáním důkazů o našich nekalých úmyslech nenamáhal – a možná bychom se k nim i „dobrovolně“ doznali.

Jaké tedy štěstí, že k našemu incidentu došlo až v období určitého zmírňování totalitních praktik komunistického režimu. Přesto to, co jsme zažili, si naši dnešní mladí šumavští výletníci, procházející se kolem hraničních patníků, ano i kdekoli hranici volně překračující, asi ani nedovedou představit. Za to i za mnohé další znovunabyté svobody buďme Bohu vděčni.