Billboard a senátní debata vztahující se k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi rozčeřily poklidnou atmosféru mého prázdninového odpočinku, a tak jsem se rozhodl napsat pár poznámek na toto téma, poněvadž v debatách zaznívají často velmi problematická tvrzení a velmi zjednodušené soudy.
Problém číslo jedna – prolomení hranice 25. února 1948
Právě toto tvrzení se velmi často opakuje u odpůrců zákona o vyrovnání státu s církvemi, neboť podle nich byl některý majetek církvím odňat již podle zákona přijatého v roce 1947. Tak jak to tedy je ve skutečnosti? Když pominu, že samo období v letech 1945–1948 je i z pohledu tehdy platné ústavy právně velmi problematické (například samotná existence tzv. Národní fronty byla v kolizi se svobodou spolčovací deklarovanou § 113 ústavní listiny Československé republiky), tak ani samotné přijetí zákona v roce 1947 není jednoznačným faktem potvrzujícím názor, že majetek byl zabírán již před 25. únorem 1948. Je sice pravda, že zákon tehdy přijalo 11. července 1947 Ústavodárné Národní shromáždění Republiky československé a ve sbírce zákonů vyšel pod číslem a názvem zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nicméně ke skutečnému zabrání majetku došlo až po únoru 1948. Přijatý zákon totiž musel být upřesněn podzákonnou normou, k čemuž došlo v lednu následujícího roku nařízením vlády č. 1/1948 Sb., v něm byl stanoven způsob přebírání majetku, a to počínaje 1. březnem 1948. Právě toto datum je klíčové. Pokud snad došlo k zabírání majetku před tímto datem, nebylo to v souladu s výše citovanými normami, a tudíž se stalo toto zabrání od počátku právně velmi problematickým. Navíc zmiňovaný zákon počítal v § 7 s náhradou za odebraný majetek, která nebyla vyplácena. Tedy další právní problém, neboť zákon nedošel ani v tomto případě svého naplnění.
Dalším argumentem v neprospěch odpůrců zákona o tzv. církevních restitucích je i skutečnost z počátku devadesátých let, kdy byl přijat zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě. Na základě tohoto právního předpisu došlo k zemědělským restitucím. Ani tato norma nebrala na vyvlastnění podle zákona č. 142/1947 žádný ohled (§ 6 písm. b) a nikdo, až na pár výjimek, nezpochybňoval prolomení únorové hranice roku 1948.
Problém číslo dvě – zpochybnění Benešových dekretů
Tento problém bývá často dáván do souvislosti s Řádem německých rytířů (abych se vyjadřoval úplně přesně, tak latinsky nese řád oficiální název Ordo Domus Sanctae Mariae Theutonicorum in Jerusalem). Podle odpůrců tzv. církevních restitucí byl majetek tomuto řádu odebrán na základě dekretů č. 12/1945 a 108/1945. Pokud si někdo pozorně přečte obě právní normy, nikde tam nenajde nic o tom, že by měl být konfiskován církevní majetek. Týká se to pouze majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců. To ovšem nemohl být Řád německých rytířů ani náhodou, neboť se jednalo o nadnárodní a protinacisticky orientovaný subjekt. Právě tento subjekt poskytl československé vládě ve třicátých letech bezúročnou půjčku 15 milionů korun na stavbu pohraničních opevnění. Právě tento subjekt byl postižen nacistickou okupací, poněvadž jeho představitelé byli internováni nebo zavlečeni do koncentračních táborů (Dachau). Právě tento subjekt byl za okupace postižen konfiskací majetku. Přes tyto evidentní skutečnosti a v rozporu s několika usneseními československé vlády tehdy Ďurišovo komunistické ministerstvo zemědělství odvolávajíc se na dekrety prezidenta Beneše zabralo řádový majetek. Nejvyšší správní soud však v roce 1948 prohlásil tyto kroky za neodůvodněné a nezákonné a vydal rozhodnutí, podle kterého náleží konfiskovaný majetek stále řádu. Je tedy zřejmé, že ani argument mluvící o zpochybnění dekretů nemůže obstát.
Problém číslo tři – katolická církev má problematickou minulost ve vztahu k českým dějinám
Přesto, že toto téma by si zasloužilo zcela nepochybně velkou monografii, já se omezím jen na pár poznámek. O tom, že katolická církev a její představitelé hráli významnou roli v českých dějinách, není pochyb. Pokud si snad někdo myslí, že tato role byla převážně záporná, obávám se, že jeho pohled na dějiny je poněkud zjednodušený, černobílý, a tudíž nechápající historii v širších souvislostech. Jako vystudovanému historikovi se mi při vytváření odborného názoru osvědčilo držet se dvou důležitých zásad. Tu první jsem převzal od starých latiníků. Rčení „Audiatur et altera pars“ ukazuje, že je třeba seznámit se i s opačným názorem a získat tak o věci širší povědomí. Druhou zásadu hlásal pruský historik Leopold von Ranke a její podstata tkví v přesném popisu faktu, který ovšem nemusí zapadat do předem připraveného ideologického konceptu. Ranke tomu říkal „wie es eigentlich gewesen ist“. Myslím, že právě druhá zásada je tím hlavním problémem kritiků tzv. církevních restitucí, pokud se přitom snaží o historické exkurzy. Mimochodem tento problém měl i T. G. Masaryk. Z důvodů výše uvedených bych proto rád doporučil kritikům seznámit se prostřednictvím literatury s názory lidí, kteří tomuto tématu věnovali valnou část svého života a získali si odborné renomé v akademických kruzích. Nebude ke škodě věci prolistovat například některé knihy od Josefa Pekaře (Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, Bílá hora), z mladších historiků zaslouží pozornost například Zdeněk Kalista (Bohuslav Balbín, Blahoslavená Zdislava, Anežka Přemyslovna, České baroko) a konečně současný historik Vít Vlnas (Jan Nepomucký, česká legenda) má také slušnou historickou erudici.
Závěrem ještě jedno malé vysvětlení, proč používám pojem tzv. církevní restituce. Slovo restituce znamená navrácení něčeho do původního stavu, což samozřejmě návrh zákona neřeší a ani nemůže řešit, neboť to po mnoha historických peripetiích není možné. Jedná se proto pouze o zmírnění některých majetkových křivd a o budoucí odluku církve od státu. Myslím si, že tyto principy jsou pro moderním stát, kde má být respektováno právo na vlastnictví i právo na svobodné vyznání, důležité. Proto je důležitý i tento návrh zákona.
Autor je poslancem Parlamentu České republiky za ODS