Aniž bych předjímal definitivní stanovisko církve vůči Mariinu zjevení v Medjugorje, chci říci, že pro mne je toto zjevení autentické a pravé (a tento můj názor má jistě jen cenu jednoho lidského svědectví, ne vyšší). Když v Medjugorje Panna Maria hovořila s vizionáři o svém životě zde na zemi, řekla: O Kalvárii mluvit nemohu... Dnes je svátek Panny Marie Bolestné. Člověku něco brání i se jen zmínit o její bolesti. Nikdo z nás neprožil nikdy nic srovnatelného s její bolestí.

Svatý otec Jan Pavel II. často své mariánské promluvy končil modlitbou, nechával je vyústit do modlitby, jako by chtěl ukázat, že nestačí mluvit o Panně Marii, ale ještě daleko víc je třeba mluvit k ní a s ní. V jedné z těchto modliteb Jan Pavel II. oslovuje Matku Boží jako tu, která svého Syna Ježíše následovala až na Kalvárii a mateřským fiat svého srdce se připojila k oběti vykoupení.

To je odvážná, ale velmi smysluplná teologická konstrukce, s níž Svatý otec Mariino fiat (tedy staniž se), její ano vůči lidsky nepochopitelné Boží vůli, jak je máme v Písmu svatém doloženo při zvěstování jakožto její souhlas s mateřstvím z Ducha Svatého, opakuje i pro okamžik bolesti jistě nepředstavitelné, když se dívala na anticky krutou popravu svého jediného syna...

Někteří křesťané mají problém chápat Marii jako Spoluvykupitelku; domnívají se, podle mne mylně, že se tak zmenšuje výkupná oběť Kristova. Respektuji a ctím tento jejich názor, tím spíše, že jsem přesvědčen, že není možné mluvit o spoluvykupitelce, nevěříme-li, a také tomu mnoho, jistě i dobrých křesťanů (zatím...) nevěří, především v Mariinu absolutní bezhříšnost po celý její pozemský život od početí po odchod na nebe... Ale pokud je Panna Maria bez nejmenšího hříchu, a to jsme jako katolíci věřit povinni (ano, povinni), není to možné jinak, než že její nesmírné utrpení muselo mít výkupnou hodnotu.