Byl to moc hezký detail v dnešním (26. 9. 2012) ranním televizním zpravodajství. „A co musí člověk udělat, aby mohl promluvit ve Valném shromáždění OSN?“ zeptala se moderátorka ve studiu. „Musíte se stát hlavou státu,“ řekl zpravodaj ve Spojených státech, „jak jste prezident nebo aspoň premiér, tak můžete mluvit ve Valném shromáždění...“

Je to tak. A ve Valném shromáždění OSN už také zazněla nejrůznější vystoupení. Grenadský premiér Maurice Bishop tam varoval světové politiky před útokem mimozemšťanů, sovětský premiér Nikita Chruščov zdůraznil své myšlenky tím, že si zul botu a tloukl s ní do řečnického stolku. Vystoupila tu nepřehledná řada krvavých diktátorů z různých částí světa.

Václav Klaus není žádný diktátor (ale ne že by to neuměl, kdyby měl příležitost), navíc jeho pravomoci jako prezidenta jsou spíš jen ceremoniální, ale když promluví před Valným shromážděním OSN, všechna česká média ho citují – a nikdo neřekne, že to, co hlásá, je zrůdné. Navíc to odporuje reálné politice českého státu.

Václav Klaus včera (25. 9. 2012) ve Valném shromáždění napadl samu myšlenku mírových sil OSN a dalších mezinárodních jednotek v neklidných regionech světa. Řešení konfliktů prý se nedá vnucovat zvenčí, řešení musejí najít vnitřní síly zemí, řekl Klaus. A ukázal i na příklad správného řešení konfliktů – jako autora takového řešení předvedl – sám sebe. A Vladimíra Mečiara, i když ho nejmenoval. Vzor správného řešení, které je alternativou k vyslání mírových sil OSN, představuje podle Václava Klause rozdělení Československa... A jako negativní příklady jmenoval český prezident Irák, Kosovo a zejména Libyi, která podle něj „ukázala, že vojenskou silou stabilní řešení nalézt nelze“.

Václav Klaus je skutečně něco jako mravní zrůda. Klidně srovná situaci v Československu, kde nikoho ani nenapadlo kvůli rozdílným názorům na státoprávní řešení po někom střílet, a v Libyi, kde diktátor s rukama už od dřívějška až po lokty zbrocenýma krví, rozpoutal skutečnou genocidu proti vlastnímu národu, když se začal proti němu bouřit... A všude, nejen v Libyi, ale i v Kosovu a jistě i v Iráku vzdor tomu, co Klaus říká, mezinárodní intervence zásadně zlepšila situaci a hlavně zachránila tisíce životů. Místo záchrany životů Klaus vnímá, že intervence modrých přileb či jiných mezinárodních jednotek „zablokuje vnitřní procesy“... Vnitřní procesy – moc hezký eufemismus pro vyvražďování nespokojených spoluobčanů diktátorem. Chybu udělaly vlastně už Spojené státy americké, když vyslyšely volání evropských spojenců za druhé světové války a zvnějšku vnutily porážku hitlerovského Německa, jehož „vnitřní procesy“ by si s Evropou bez amerického vměšování nakonec jistě poradily; ve většině okupovaných zemí skutečně nastala „stabilita“... Ne, tohle už Václav Klaus neřekl, to jenom dotahuji jeho geniální „myšlenky“.

A vůbec – co je to stabilita? Stabilita přece není nejvyšší hodnota, jde o to, jaká stabilita a jak dosažená.

Hřbitov je velmi stabilní místo.