Považovala jsem to za své malé vítězství. Možná i ony měly z našeho rozhovoru upřímnou radost, i když naděje na získání nového člena jejich společenství z něho nekynula. Stalo se to v neděli odpoledne, když jsem tlačila kočárek po brněnské ulici.

Zastavily mně dvě elegantně oblečené dámy s příjemným úsměvem. Že prý, jestli spěchám. Sice jsem právě mířila na mši a času jsem měla tak akorát, ale ještě jsem se s nimi dala do řeči. „Vidím, že máte kočárek, a tak i s ohledem na to bych se chtěla zeptat, jak vidíte budoucnost?“ zeptala se mě jedna z dam.
„Já ji vidím dobře,“ odpověděla jsem upřímně a taky s úsměvem. O budoucnost se nebojím, stejně ji má ve svých rukou někdo jiný, že. „Jinak bych ho snad ani neměla,“ dodala jsem ještě s pohledem do kočárku.
„No to je skvělé,“ pokračovala ona dáma, „a můžu se zeptat, z čeho pramení váš optimismus? Kde berete tu sílu?“
Chtělo se mi hned začít o Bohu, ale protože jsem (žel!) opatrná, povídám: „Mám šťastné manželství, krásné dítě, věřím v Pána Boha, mám co jíst a kde spát, jsem spokojený člověk.“ (Vidíte, Pána Boha jsem odsunula na třetí místo, z toho se kaju.) 
„To je krásné,“ povídá druhá dáma. „Lidé si většinou začnou stěžovat, mají strach, neváží si svých vztahů, dokud je mají...“
„Já si nestěžuju a svých vztahů si vážím,“ usmála jsem se.
„Víte, my jsme svědci Jehovovi, asi jste už o nás slyšela,“ představovala se dodatečně jedna z žen.
„My jsme zase katolíci,“ povídám na to já.
Všichni máme nějaké předsudky, a protože svědkové Jehovovi a jistě nejen oni si myslí o katolících své, řekla paní: „My právě chceme povzbuzovat lidi, aby sami četli Bibli a nenechali si jenom od někoho něco navykládat.“
„Já čtu sama Bibli. Modlím se nad ní,“ povídám na to, na tváři mi hraje úsměv a cítím se velmi jistá v kramflecích. Samozřejmě že bych mohla Bibli číst víc a častěji, ale to sem teď nepatří.
„Tak to je skvělé, to máme radost, takový příjemný rozhovor. To nebývá často. Mějte se tedy pěkně,“ pokyvovaly obě dámy hlavou a usmívaly se přitom.
„I vy se mějte, na shledanou,“ rozloučila jsem se i já.

Vlastně to byl docela příjemný rozhovor. A taky mě hřálo u srdce, že jsem jim brala vítr z plachet. Potvrdilo se mi, jak těžko se nechá strhnout sektou někdo, kdo je zakořeněný ve víře, protože oni mu už nemají co nabídnout. Naopak jak těžká musí být obrana pro někoho, kdo bezmyšlenkově vlaje ve větru.