Já už zase dělám to, co jsem dělal za vlády komunistů, jak se začne v televizi nebo v rádiu mluvit o politice, vypínám přístroj. Je tam tak velké množství tak příšerných soudruhů a ti tak nehorázně lžou, že už není pochyb, kde zase jsme. Kandidáti na hejtmana, kandidáti do Senátu, hrůza. Nástup komunistů k moci se projevuje i v tom, že se „komunizují“ také sociální demokraté, kteří se typem osobností, jaké se u nich dostávají do popředí, slovníkem i způsobem vystupování komunistům stále více podobají. Hrůza.

V noci na dnešek jsem nemohl usnout. Díval jsem se totiž na včerejší (17. 10. 2010) pořad Hyde park s jakýmsi vysoce postaveným soudruhem. Lhal a lhal. A já jsem cítil podobnou bezmocnost jako před listopadem 1989. Nemůžu tam přece volat nebo esemeskovat po každé jeho větě, a každá věta by potřebovala korekturu.

Už jenom to, že o zločinech komunistů hovořil důsledně jako o „excesech“, opakoval to slovo snad stokrát.

Ale to nebyly excesy, tedy úlety, výjimky. ALE NÁSILÍ A VRAŽDĚNÍ, to byla (a v Severní Koreji stále je) INTEGRÁLNÍ, PODSTATNÁ SOUČÁST KOMUNISTICKÉ IDEOLOGIE. Diktatura proletariátu, třídní boj, nutnost likvidace buržoazie „jakožto třídy“ a tak dále, vždyť jsem to na různých „vůmlech“ a dalších školeních, na která jsem musel chodit, slyšel snad milionkrát. A nebyla to jen 50. léta, komunisté u nás vraždili lidi s rozdílnými názory do posledních let, kdy byli u moci. Stačí jen připomenout Pavla Švandu, který sám neskočil do Macochy, nebo Přemysla Coufala, kterého komunistické komando umučilo přímo v jeho bratislavském bytě.

A pohraničníci a ostraha hranic! „Na druhé straně, v Západním Německu, se dělalo totéž,“ lhal soudruh. Ano? I na německé straně hranice snad byly, stejné, jen německé, dráty pod vysokým napětím? Kolik německých občanů zastřelili němečtí pohraničníci, když se snažili odejít do Československa? Ani jednoho! Stříleli jenom komunisté, a to na obě strany hranice.

Že jste demokratická strana? To jste říkali i před únorem 1948, a pak jste vyhnali do ulic davy zfanatizovaných dělníků vyzbrojených puškami s ostrými náboji a pod touto hrozbou vám prezident Edvard Beneš podepsal, co jste chtěli. Proč bychom vám měli znova věřit?

Že jste už jiní? Tak proč váš předseda posílá kondolence k úmrtí jednoho z nejkrvavějších diktátorů, kde mluví o jeho „boji za štěstí korejského lidu“?