Charakteristickým znakem diktatur je užívání metody cukru a biče. Je tomu tak proto, že každý násilný režim pohlíží na občany obdobně jako cirkusový drezér na své svěřence. Jenže většina lidí se v kůži takových svěřenců necítí dobře. Ano, někdy je pro ně dokonce vítanější ten bič než cukr.

Můj otec říkal, že za nacistické okupace se velmi obával, aby nedostal za dobrou práci takzvanou orlici, tedy protektorátní vyznamenání. Podobně jsme se potom mnozí vzpírali různým titulům za „totáče“.

Vzpomínám si, že jsem byl jednou vyhlášen za vzorného pracovníka a moje fotografie visela k mé hrůze pár měsíců na takzvané Tabuli cti. (Veškeré moje protesty byly označeny za nemístnou skromnost, a že si to prostě zasloužím a basta.) Soutěži o hrdý titul „brigáda socialistické práce“ se nám však vždy podařilo vyhnout. Zcela postačující – kromě příjemného pocitu z dobře vykonané práce – je spravedlivá mzda. Ale s tou to, zejména u nás, občanů druhé kategorie, režim příliš nepřeháněl. Mnohdy partajní rudá knížka postačila neschopnému a nepracovitému člověku bez odpovídajícího vzdělání k zaujetí vedoucího místa, zatímco jeho mnohem kvalifikovanější podřízení pracovali i za něj.

Ale nešlo jen o vyznamenání a trapné tituly.  Byly tu také funkce. (Tím nemyslím ony placené, které pro našince v úvahu nepřicházely.) Již ve škole jsem musel přetrpět funkci třídního brigádního referenta, jehož posláním bylo organizovat „dobrovolné“ brigády žactva a sepisovat, kolik kdo nasbíral starého papíru a dalších surovin. Na vojně jsem byl pověřen funkcí vzdělávacího referenta, kde však naštěstí šlo jen o přednášky z mého oboru, jímž byla výpočetní technika, protože politické vzdělávání zabezpečoval důstojník – politruk. V zaměstnání jsem se funkcím vždy úspěšně vyhnul – hlavně proto, že kromé takřka povinného ROH (tedy odborů) jsem nebyl členem žádné organizace.

Nejhorší funkcí, která mě postihla, bylo mé zvolení domovním důvěrníkem na sídlišti. Již to označení „důvěrník“ bylo takřka nesnesitelné. Neboť o deset – patnáct let dříve, v padesátých letech, se tito takzvaní důvěrníci rekrutovali výlučně z kovaných komunistů a spolu s uličními výbory KSČ mnohdy svými posudky svévolně rozhodovali o osudech lidí. V době, kdy na mě v domě „vyšla řada“ (protože to postupovalo po bytech), však právě začínala takzvaná normalizace po mocenském potlačení Pražského jara, a tak mnozí zase začali „soudruhovat“. Naše rodina však ani v této době nijak neskrývala svou světonázorovou orientaci. Nadále jsme pravidelně v neděli dopoledne před zraky celého sídliště kráčeli do kostela, odebírali Lidovou demokracii a Katolické noviny, udržovali korespondenci s přáteli na Západě a tak dále. Nikdy jsem také nikoho neoslovoval „soudruhu“. Přesto mi však bylo nepříjemné, že dole v domě viselo oznámení, kdo že je zde domovní důvěrník.

Náplň mé funkce domovního důvěrníka spočívala v tom, že jsem byl jakousi spojkou mezi obyvateli domu a samosprávou našeho bloku. Nebylo to opravdu nic příjemného, neboť předmětem této komunikace bylo řešení ekonomických problémů, vyřizování stížností, přemlouvání lidí, aby pomohli ve volném čase při úpravě okolí, a dokonce aby se střídali v úklidu chodby. Jednu věc jsem však jako domovní důvěrník zcela ignoroval, a to vyzývání lidí, aby si vyzdobovali při různých příležitostech okna. Taky jsem nepěstoval v domě žádnou politickou nástěnku.

Úsměvná příhoda se stala, když jednou kvečeru u nás v bytě zazvonil jistý velký soudruh a chtěl mi něco doručit z vedení družstva. Doma byl jen náš malý syn, který soudruhovi sdělil, že jsem v kostele. Dotyčný trochu znejistěl a potom řekl: „Tak až se tatínek vrátí z kostelíčka, předej mu tyto materiály.“ Od té doby jsem byl v jeho očích náboženským fanatikem, navštěvujícím bohoslužby i ve všední dny, a když jsme se potkali, spiklenecky na mě mrkal. 

Nakonec jsem byl z té nepříjemné důvěrnické funkce vysvobozen tím, že mě poprosila samospráva objektu, abych jim vedl účetnictví.

Jsem šťasten, že jsou ty doby za námi. Ale dívám-li se na výsledky posledních voleb, mám pocit, jako by si to někteří chtěli zopakovat.