Můj ostravský švagr Petr prohlásil, že má chuť udělat něco bláznivého, dokud je Anička ještě malá. Jemu je čerstvých sedmačtyřicet, jeho nejmladší dcera oslavila s rodinou a taky zvlášť na holčičí sešlosti desáté narozeniny. A tak si pořídili kocoura. Totiž odrostlé kotě bílé barvy s mourovatými skvrnami. Messi – ano, tak se jmenuje, jeho jméno je zároveň kvízovou otázkou pro nás, co nejsme sportovními fanoušky – je krásný, urostlý a (jak to jen říct) oprsklý. Skáče na stůl a na kuchyňskou linku, jak se mu zachce, doma mu to trpí, jen málokdo zakročí, holt včas si ho důsledně nevychovali. Je s ním zábava a dům není nikdy prázdný, i když tam děti zrovna nejsou, probíhá tudy kocourek.

S Messim jsme zavzpomínali na koťata, kočky a kocoury našeho dětství. A taky na krávy, ovce, husy, slepice a kohouty, které choval dědeček na beskydské samotě. Těm všem jsme dávali jména. Tak třeba jedna ovečka se jmenovala Cilka. A byla to pěkně chytrá ovce: maminka si vzpomněla, jak jednou na podzim v pátek odpoledne přijela za svým otcem a ovečky nebyly na loukách kolem chalupy. Někdy to tak dělávaly. Sebraly se a odešly. Tenkrát už byly pryč dva dny a další noc už je nechtěli nechávat venku. „Jdi je pohledat“ – požádal starý muž svou dceru a ona prochodila kus lesa, než je v bučině nahoře na kopci našla. Ale jen tak tak, byly schované v dolíku a prozradilo je až cinknutí, když jedno ze zvířat zavadilo o cosi řetězem uvázaným kolem krku. Stádo vedla Cilka. Mamka ji musela najít, rychle hmátnout a popadnout za řetěz, pak se mohla spolu s ovcemi vydat domů. A prý uměla Cilka napodobit i hvízdnutí, když chtěla.

Na severní Moravu jsme letos jeli těsně před Dušičkami. V létě zemřel můj tatínek, a tak jsme i s dětmi chtěli být u jeho hrobu. Ale nedošlo k tomu. Nejprve kvůli počasí – sněžilo a foukalo a kopec kolem přehrady Šance byl špatně sjízdný. Z druhé, valašské strany to nebylo o nic lepší. Horská žena v mé mamince pravila, že nikdo, koho se to týká, by si jistě nepřál, abychom kvůli nim riskovali. A tak až se počasí za několik dní uklidnilo, doputovala k rodinnému hrobu sama vlakem, autobusem a pěšky. My ostatní jsme se potáceli pod vlivem nepříjemné virózy. I s dětmi jsme se na hřbitov nakonec vypravili. Sice na ten, kde jména na náhrobcích neznáme, ale i tam jsme se pomodlili za naše blízké, kteří už odešli. Moje děti už nemají žádného dědečka. Malá Markéta opakuje to, co se jí pokoušíme vysvětlit a o čem si šušká se starším bratrem: „Dědeček má tělo v zemi a duši v nebi.“ Ale moc tomu nerozumí. Ještě teď se stane, že u babičky vběhne do některého z pokojů a křikne: „Kde je dědeček?“

Mívám pocit, že je to jen sen, ze kterého se probudím. Že až zavolám našim na mobil a zeptám se, jak se mají, odpoví mi pevný mužský hlas: „My se máme stále výborně – a vy?“

Nám se stýská, tati, i když sem tam děláme něco bláznivého. A já … jsem nadobro úplně velká.