Byla to taková obyčejná, přírodně-katastrofická, vánoční reportáž. Redaktor navštívil horskou vísku, kterou vánice, mráz a přívaly sněhu na necelý týden odřízly od světa. S mikrofonem procházel vesnicí. Lidé nadávali na silničáře, elektrikáře, na starostu městečka, jehož je víska součástí.
„Kdyby to tady Fandu kleplo, tak se pro něj nedostanou a ze mě je vdova,“ stěžovala si paní stojící u vrátek a tělnatý choť souhlasně přikyvoval.
„Hlavně, že na Václaváku tu trochu sněhu vodhrnujou každou hodinu,“ přisadil si soused zpovzdálí.
Občanské kritice unikly samotné hory. A taky Pánbůh, Krakonoš a babka Fukeř, anžto se jedná o pohádkové bytosti a nadávat na ně jaksi nemá cenu.
Typicky český koncert nářků přerušila asi osmdesátiletá stařenka: „Já si, mladej pane, sedla večer k voknu a dívala se, jak padaj vločky. A vzpomínala jsem, jak to bylo krásný, když jsme se jako děti dívaly z toho samýho okna. A bylo teplo, na kamnech voněla polívka. Řeknu vam, lepší než televize.“
Kamera, zabírající dosud stařenku, pozvolna prošla potemnělou sednicí a zaměřila svítící obdélník televizní obrazovky.
„Je to čtyry hodiny, co to zapli,“ komentovala babička změnu záběru.
Často nás od něčeho krásného a hezkého v životě dělí jen tlačítko dálkového ovladače. Ale k naší lidské přirozenosti patří, že Bůh musí dopustit slotu, vichřici či krupobití, abychom si toho vůbec všimli.