Zeman vyhrál. Patřím také k těm, kdo se z toho ještě nevzpamatovali, ale on vlastně není důvod se „vzpamatovávat“, když je zle a bude hůř – neznamenalo by to zvyknout si na zlo?

Ale ta doba před prvním kolem byla pro mne důležitá a doufám, že to tak zůstane. Pocítila jsem – po tak dlouhé době – opět něco z toho, co jsme prožívali během „sametové“: svobodu a radost.

Samozřejmě mě potěšilo, hodně potěšilo, když se kníže dostal do druhého kola. Ale to byla už jiná radost. Radost, o které mluvím, jsem pocítila před prvním kolem, když jsem se rozhodla, že ho budu volit, i když to bude třeba znamenat, že můj hlas zapadne, bude „vyplýtván“ na kandidáta, kterého si třeba ani nikdo nevšimne.

Ta radost byla úžasná, i když dost krátká.

Uvažovala jsem o tom, že před druhým kolem jsem byla hodně brzděna strachem, jak vše dopadne (i když jsem si neuměla představit rozdíl o deset procent!!) a paralyzovaná tím vším hnusem, co Zeman předvedl.

Pak mi další den došlo, že jsem cítila tu radost, o které svědčili disidenti, když se třeba rozhodli přidat se k VONS nebo řekli pravdu na veřejnosti, i když věděli, že potom bude následovat kriminál… Nebo když se v průběhu „sametové“ jeden známý zvedl se slovy: „Nevím, jak kdo, ale já si jdu teď nechat namlátit od policajtů.“

A tedy je třeba riskovat a udělat to, co chci, nenechat se uhranout zlem (a že televize ho předávala hodně, i když skutečně ho snad bylo ještě víc), neohlížet se na to, co ostatní, a nepřemýšlet, kdy nějaký větší počet začne. A ani strachem, co bude, se nenechat uhranout...

Pro mne konkrétně: přestat si říkat, že by se měly sloužit mše za náš národ – a začít se za národ modlit, já, sama, třeba opravdu sama – nenechat se brzdit obavou, že to bude „vyplýtváno“, když zůstanu sama...

Ať už bude následovat radost, jako po prvním kole prezidentské volby, nebo třeba kriminál, anebo třeba viditelně nic: od druhého kola prezidentské volby se modlím denně za náš národ a na nikoho nečekám. Ne my. Já.