Děkuju neznámému staršímu pánovi, který se usmál na mého syna, když jsme si to přihasili do kostela po začátku mše a sedli jsme si vedle něho do první lavice. Synek vytáhl slabikář (ten od Jiřího Žáčka s ilustracemi Heleny Zmatlíkové) a jal se v něm listovat. Ne že by už uměl číst, jen je to jeho oblíbená kniha a zrovna si ji vzal s sebou. Po pár minutách mi z tašky vyndal ještě knížku o narození Ježíše a nalistovali jsme spolu stranu s obrázkem mudrců z východu. Knížka je uzpůsobena pro dotýkání, jeden z králů má heboučký sametový plášť, na který si můžete sáhnout. Pán vedle nás se znovu usmál.

Manžel s dcerou zůstali ve venkovském kostelíku vzadu, a tak v naší lavici převládal klid, jen občas bylo slyšet zašustění stránek nebo šepot, to když si synek prohlížel a komentoval betlém, který stál hned naproti. Když udělal prudší pohyb, zachraňovala jsem naše knihy a místní zpěvníky, aby nepopadaly na zem.

Zezadu se neozývalo téměř nic, jen při obětování zopakovala holčička do ztichlého kostela „krev“! A pak okouzleně volala: „Tajemství!?“

Přiznám se, že se s dětmi v kostele neumím dostatečně uvolnit a hodit všechny jejich výkřiky a hlášky za hlavu. „Chce to čas,“ radí mi zkušenější matky křesťanky. A je pravda, že pětileté dítě, pokud je samo, se umí uklidnit i soustředit. Pokud se spolčí s naším mladším dráčkem, nastává katastrofa. Ne vždy. Ale nikdy se nedá odhadnout předem, kdy to bude dobré a kdy s mužem vyjdeme z kostela jako zpráskaní psi. (Jak to, že některé stejně staré děti sedí tiše jako pěny?) O Štědrém dnu naše dívčinka (na jaře jí budou tři) v přeplněném kostele tancovala, objímala nohy neznámých paní a skládala a rozkládala dětské židličky. Pozitivní emoce vystřídal hlad a nejistota: „Chci papat!“ „Kdy už to skončí?“ „Chci ven! Chci domů. Chci za babičkou!“(Holčička většinou nešeptá a nešeptala ani tentokrát.)

A tak díky za ten úsměv. Vnímala jsem jej jako podporu z řad ostatních farníků a podpory je nám třeba. I v mezidobí.