Stále znovu se setkávám s (pro mě nepochopitelnou) idealizací doby před II. vatikánským koncilem v církvi a před pokojnou revolucí roku 1989 ve společnosti.

Já obě tyto události vnímám jako mimořádný zásah, dar Boží, který zastavil (či alespoň výrazně zbrzdil) vývoj, který tiše směřoval ke katastrofě: když se na věci podíváme nezaujatě, vidíme, že je to tak.

Je to vzpomínkový optimismus, který je si v obou případech podobný jako vejce vejci: všichni vidíme, že dnes je to špatné, tak někdo hledá nějaký bod, markantní předěl, odkud ten průšvih začal (to už je první chyba, protože vývoj se odehrává plynule, ne ve skocích a začátek negativních tendencí nemívá přesně zjistitelné datum) a nachází se pád komunismu, respektive II. vatikánský koncil. Dobře bylo za komunistů – a dobře bylo před koncilem.

Vzpomínkový optimismus potřebuje určitou dobu, minimálně jednu generaci, kdy dnešní staří byli mladí (a všechno se jim dařilo a na všechno rádi vzpomínají) a dnešní mladí nebyli na světě, aby starším jejich idealizaci vzpomínek mohli vyvracet... (Vyvracení bludů je tak jenom na „zrádcích“ z řad samotné starší generace – ale pro ty z nich, kteří vzpomínkové idealizaci nepodléhají, je zas obtížné uvádět na pravou míru tak banální nepravdy, jako že reálné ceny za komunismu byly nižší než dnes nebo že před koncilem byly kostely plné.) Argumentace dobou před několika desetiletími je absurdní též z toho důvodu, že srovnává nesrovnatelné: od 60. let v případě koncilu anebo od 80. let v případě komunismu se ve společnosti i v církvi cosi odehrálo a nikdo si nemůže přece myslet, že kdyby ke koncilu či k pokojné protikomunistické revoluci nedošlo, vývoj společnosti, či církve, který v obou případech jasně mířil k vážné a hluboké krizi, by se zastavil a až do dneška by se dochovalo, co bylo tehdy...

Měli bychom také s velkou vážností vnímat hlasy současníků, kteří koncil i pád komunismu se znalostí tehdejších poměrů nadšeně uvítali – (a často to byli titíž lidé, kteří dnes koncil a pád bolševika emotivně odsuzují). Ani v nejmenším si tehdy nikdo nemyslel, že poměry v církvi, natož ve státě by žádnou změnu nepotřebovaly.

Ano – to je také ve hře: někdo si (tiše, nahlas to neřekne nikdo) myslel, že po koncilu či po revoluci nastane ráj na zemi a doba bezpracného blahobytu.

Ale žádný koncil a žádná revoluce za nás (pochopitelně) naši práci neudělá.